pátek 26. ledna 2018

Po tolika letech opět ledňáčkem, .. stroj času, aneb dům o tisíci patrech:)

Přiznám se na rovinu, letos si připadám v řadě věcí, jako bych se přenesl zpátky v čase. Začátek roku je pro nás "starší" vždycky trochu náročnější, nejen proto, že člověk musí ze sebe setřást kocovinu ze svátečních dní, ale musíme se vyrovnat i s pocity a výkřiky svých kamarádů a známých (cituji malé ukázky):
(realista) ... "Praskla pode mnou váha. Musím s tím něco dělat!"
(rezignující) ... "Přibral jsem zase skoro 5 kg. To už nikdy neshodím!"
(téměř umírající) .. "Ale .. stojí to za h*vn*! Mám už cukrovku, prej jsem měl už i infarkt!"

A nad těmi různými, většinou negativními vyhlídkami  do Nového roku od svých známých stojím já, slovy jednoho z nich .."(naprostý) zoufalec, který se marně snaží"..:). O to je horší, že i já jsem v poslední fázi roku 2017 přibral (jsem tradiční emoční jedlík, tedy stress eater -- při napětí a práci přes noc prostě žeru). Proto ani mě začátek roku nezastihl v úplně nejlepší formě, ale na rozdíl od ostatních to nevzdávám a stále věřím, že ten rozměr boje a úsilí ve mně pořád je:).

Nicméně, pozoruji to kolem sebe velmi pravidelně a právě nejsilnější je to začátkem roku a na jaře. To muži ve věku 40+ [i moji vrstevníci (!)], propadají módním trendům, koukají do obrázkových časopisů a začínají běhat a cvičit.. To je samozřejmě super, kdyby to nemělo nějaký ten háček. Většina k tomu přistupuje s tím, že se slovy psychologů.. nemají rádi. Pravidelné pohledy do zrcadla při holení a čištění zubů pro ně nejsou znakem marnotratnosti, ale velké odvahy:) a pokusy něco změnit mají strukturu klasické Cimrmanovy frustrační kompozice, kdy se prvek očekávání střídá s prvkem zklamání:).

Ale pozor - ta období, kdy se prostě nedaří a člověk má chuť hodit ručník do ringu - to se nevyhýbá určitě nikomu. I zarytý optimista mého ražení podobnými ¨"zoufalými" stavy taky celkem pravidelně prochází... Ale neznamená to, že by moje životní postoje, nebo pocity štěstí tím byly nějak ohroženy:). Asi je potřeba se mít aspoň trochu rád a zároveň se umět na novou situaci podívat “nově”:). Utěšuji kolegu, že začátky jsou vždycky krásný.. a není to zase tak těžký:).. Já například jsem zase začal s přípravou na ultra .. a co víc zase jsem začal (po kolikáté už) snižovat spotřebu alkoholu:). Nikde není řečeno, že nemůžete začínat opakovaně:)...
A pro ty “zlomené” -- místo zprofanovaného hubnutí do plavek si dovolím nabídnout alternativní výzvu: “Heslem letošního léta není zhubnout do plavek, ale přibrat do plaveckého kruhu!”

Pokud nad něčím z hlediska životního stylu přemýšlím,tak jen nad využitím svého času. Před pár týdny mi přistál ve schránce nečekaný e-mail, jestli bych nenapsal pár slov do "in memoriam", koukám, proč já a zjišťuji, ze ke konci léta zemřel můj (stejně starý!) dlouholetý spoluautor a i kamarád, Filip P. Přestali jsme spolu vědecky psát před pár lety, kdy jsem pochopil, že Filip má jakoukoliv “vědu” na háku:), argumentoval, že má profesuru a tenure a že chce být s rodinou. Až časem jsem pochopil, že Filip asi zjistil pravý stav věcí a jednoduše v té chvíli udělal správnou volbu.
V podobných okamžicích se vždy aspoň na chvíli zastavím, kouknu na  things people regret before dying.. [tedy čeho lidé nejvíc před smrtí litují] a ubezpečím se, že všechno dělám "dobře" a ničeho není třeba litovat:). A tak -- i když běhání je jasná priorita mého volného času, tak jsem v pondělí “obětoval” dvojsměrku a šel trochu povzbudit kamarády do restauračního zařízení.. a v rámci inspirativní písně .. “Na věky tu přeci nejsi..:)” s nimi také popil alkoholické nápoje (na nápravu tu mám "suchý únor", který už je skoro za dveřmi)... Podobně jsem dalších pár dní různě rozprostřel mezi společenské aktivity, včetně návštěvy Anky a Sama.

Ance jsem dopředu řekl, že letos musím mít nějaký plán (i když ho třeba budu porušovat/modifikovat, ale musím zase svému úsilí dát nějaký pevný řád a směr)... Anka mi na to odpověděla, že bych se měl soustředit na běhání a prostě běhat:), ale když si něco připravím, tak mi to zkontroluje.. A můj nový plán počítá, že bych se měl držet zlatého ultra pravidla aspoň 100 týdně, aspoň 2x větší intenzita.. Zařadil jsem do něj v optimistickém očekávání 3x týdně fitness [jak znám svoji situaci, minimálně 1x týdně to nevyjde, ale tím se dostanu na téměř optimální úroveň dvou posiloven týdně:)]. Nakonec Anka s poznámkami, že bych místo posilovny měl raději běhat:) mi moje trenýrkové plány schválila.


Abych nebyl úplný "ledňáček", který se objeví v posilovně začátkem roku...veden novoročním předsevzetím, případně tlačen předplatným, které dostal pod stromeček:)... tak to já jsem se vypravil do našeho nového fitness ve Stodůlkách už před koncem roku. Využívám vstupu zdarma:).. a jdu se jen tak porozhlédnout. Slečna v recepci si mě v rozhovoru se synem tipuje... "Táta sem asi nebude chodit pravidelně, co? Ten přišel jen na vstup zdarma?"..:)... A je proto nakonec překvapená při mojí příští návštěvě, kdy si zařizuji permanentku.

Snažím se trochu zorientovat v té hromadě železa, strojů, činek a různých nástrojů. Motivační videa ze závodů strong man, případně sestřihy klíčových momentů, jako zvednutí půl tuny v mrtvém tahu, nebo hody s padesátikilovým pytlem jsou sice impozantní, ale mrtvý tah tak jako pravý klíč k budování síly a "core".. mi zatím zůstává skrytý.. Ale bojím se, že syn mě nakonec přesvědčí, že jedině.. jedině mrtvý tah.. je klíč ke království a jediná možnost, jak zachránit "staříka" před dalšími DNF..:).

Ale pro jistotu teď pravidelně začínám na schodech (obrácený) eskalátor:).. a 20 minut se snažím se dostat co do nejvyššího patra (končím podobně v desetiminutové sekvenci). Je to celkem na hlavu:) a bohužel to je podobné známé hře s Mariem.. ať už se dostanu do kteréhokoliv patra.. je to furt stejné a slyším tak akorát.. "Mario.. princezna je bohužel v jiném hradě:)"!..A tak většinou moje návštěva končí s víc jak 180 patry a s nějakým tím uzvednutým  železem. Slovy Anky -- možná je to úplně naprd:), ale sám cítím a věřím, že se mi to bude sakra hodit, až budu zase poskakovat nahoru na Coma Pedrosa:).

Všemu zdar!

Tradičně mám neskutečné (a veselé) zážitky, ale řada z nich je tak osobních, že se je bojím sdílet:), nebo jsou jak z filmu:).. Nicméně.. slibuji si sám sobě, že si zase budu psát častěji, třeba i mezi řádky.. Ty příběhy s ženami v parku, s policisty v údolí, s jezdci na koních.. Ještě teď se přihlouple usmívám..

Ultra je utra.. ať se daří!
12:)
Pro ty kterým jméno THOR nic neříká.. aspoň jedno z vtipných videií od pravých silných mužů:)..

pondělí 1. ledna 2018

POP a skok do Nového roku! :)

Poslední dny roku 2017 byly ve znamení bojů.. Tedy relativně příjemných, kdy probíhal boj o moje pobíhání, splnění pracovních povinností a udržení dobré nálady v rámci hesla - "Na svátky musí být rodinná pohoda, i kdybychom se kvůli tomu měli rozvést"..:).

Před Štědrým dnem přijela k nám moje maminka. Téměř slepá stařenka se vydala sama na cestu do Prahy... Dobrodružství začalo, když autobus zastavil na jiné zastávce (než jsem byl před dvěma lety zvyklý) a ona si nezapnula mobil.. Pobíhali jsme s Deri přes půl hodiny po Černém mostě - oba šílení:), naštěstí jsme stařenku našli, naložili do metra a přejeli do Stodůlek. Po cestě poslouchám, že by se jí špatně cestovalo metrem, protože není slyšet hlášení stanic. Od stanice metra jdeme k nám do starých Stodůlek přes park... A tady jsem pochopil a objevil zdroj svého nezřízeného optimismu... Zatímco já mám ještě tik v oku po těch šocích na Černém mostě a cestování na eskalátorech.. Tak maminka suše prohlásila.. "To jsme to cestování skvěle zvládli, co? Úplně super!... Příště bych mohla dorazit přímo k vám do Stodůlek!"... LOL..OMG! Tak teď chápu, kde se bere to moje nadšení a odhodlání na těžká ultra a ta bezstarostnost s jakou se rychle oklepu poté, co mi některá trať nakope do zadku...:)

 

Ano, ano, na l'Chappe Belledon jsem před kamarády prohlásil, že už žádná technicky náročná nebo dlouhá ultra:).. zásadně dětské trasy a tak 2x maximálně 3x do roka... Abych teď už měl zapsanou Lazovskou stovku, v létě klasickou Rondu, před ní Mozartovu 100 a na podzim královské kombo.. 200km v Irsku a měsíc potom stomílovka v Anglii. A přemýšlím, kam dostat nějakou 24h. Přesně - v duchu prohlášení mojí maminky - si říkám, jak jsem to skvěle letos zvládl:).. Pravda, byly chvíle, kdy jsem "ryl čumákem v zemi", ale to už je za mnou a slovy mého oblíbeného padoucha Hogo Fogo "život běží jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství!..:).

Jako v pohádce se mi podařilo udělat všechny návštěvy a byl tu tradiční POP, Partyzánský oběh Prahy, tradiční to akce iTB, se startem a cílem na Hamru v Bráníku. Zatímco si těsně večer dávám do batohu běžecké nezbytnosti (včetně chleba se sádlem a vyschlou "raw" domácí čabajku) a do tašky věci na převlečení, tak mi píše Roman S. a nabízí ranní odvoz na start (!). Takže samá pozitiva, sociální jistoty a díky tomu stačím v klidu ještě ráno s Deri naši delší tradiční procházku.

Letošní POP se nesl ve variantě na pohádku, jak dědeček měnil až vyměnil .. Tedy jak jsme se různě dělili, až jsme se téměř úplně rozdělili:). Samozřejmě se nedalo čekat, že aténští poslové s námi vydrží běžet v jednom houfu, ale postupně jsme ztráceli - naštěstí i nalézali - svoje skalní členy po trase. Myšlenka oběhu je sice jasně daná, ale různé odbočky, modifikace trasy, řekněme i zatáčky ke strašidlu:), ... se dají čekat a myslím, že základním vybavením účastníků musí být mobilní telefon s uloženým číslem na náčelníka, MVP, který je jako tradičně i lékařem naší výpravy. Pro nás zkušené POPisty je zde prostor pro poučení od naší Deri. .. Je nutné a potřebné si neustále hlídat zadek:).. Musíme prostě lépe hlídat zadní voje.

 


Kulturní trail..:)...je jako lihu prostá, alkoholická..limonáda!
Ještě jsme ani nebyli na Dívčích hradech a už jsme přišli o náčelníka a o Jitku. A to mě mrzelo dvojnásob. Ve své domácí lokalitě jsem měl připravené lascivní poznámky o tom, jak Jitka konečně vylezla na Ctirada:).. a ono nic! Sice jsme se zkonsolidovali ve Hvězdě, ale už na další zastávce v nejmenovaném rychlém občerstvení na začátku Šárky:) jsme se znova rozdělili. Podezřívám Petra V. (alias TB), že na naši nabídku kvalitního "kulturního trailu" schválně rezignoval :) a na jeho popud se silniční běžci vydali sólo po asfaltce, zatímco jádro iTB zvolilo cestičky vzhůru..

Ještě jsme nebyli ani na prvním kopci, když se Bubo se zájmem zeptal, proč se proboha táhneme zrovna tady tudy? Malý medvěd bryskně odpověděl, že přeci musíme TB a ostatním silničním specialistům ukázat "kulturní" trail. Samozřejmě, Bubovo opakování otázky, proč (?), když tu není ani TB, ani Sparťané, ale ani Jitka... nás pravda trochu vykolejilo.. Nicméně jsme jim "to ukazovali" stejně. To, že tam nebyli, na našem misionářském úsilí nic nezměnilo.. Bohužel Bubo a jeho družina odmítli vyběhnout/vylézt na zbývající pár vrcholů, tím pádem jsme ztratili i je:)..

Jjo, horské vůdce je potřeba poslouchat, to vám řekne každý horal.. K tomu přidejte spadlou lávku v Tróji a máte silně zdecimovaný partyzánský oddíl. Naštěstí k našemu klubu patří pivo a zastávky v hospodě, stejně jako mládí k socialismu:), a tak jsme se opět sešli v hospodě. Rychlý oddíl sice při našem vstupu už opouštěl restaurační zařízení, ale zase my pomalejší máme s sebou mistry navigátory. Navzdory výraznému zdržení v hospodě jsme dobíhali k Hamru téměř současně. Někteří "maratonci" ze Stromovky by to jistě potvrdili -- není potřeba být nejrychlejší.. je nutné umět si trať správně zkrátit:)! Nakonec i těch 10 km jsme my pomalejší snadno dohnali v restauraci na Hamru. Konečně, co to je za rozdíl jedna desítka, že?:)

A tak starý rok je za námi, ať žije Nový rok, 2018! Zítra mi to začne.. vím, že budu občas nadávat, vím, že se mi třeba nebude chtít ty kopce vybíhat/sbíhat.. v tom fitku něco "dělat", ale znova jsem odhodlaný tomu dát maximum. Vždycky mě dostane moje westernová klasika.. ".. Nabízeli mi už  hodně. Ale nikdy ne všechno."..


Všemu zdar! Našemu úsilí, nadšení a i tomu bezbřehému optimismu... a ultra.. zvlášť!
Vše nejlepší v Novém roce! 12:)