úterý 27. září 2016

Vánoční rodinný běh ve Švýcarsku, aneb 24/12 Brugg:)

Před časem mě nadchla odpověď jednoho velmi starého houslisty, kterého se ptali, co ho pořád nutí, aby tolik hodin denně usilovně cvičil -- a on s vážnou tváří a nadšeně odpověděl, že stále vidí prostor pro zlepšení.. jen toho úsilí je potřeba do toho dávat každý rok výrazně víc:)..



Letos jsem zahájil svoje "závody" pěkným zlepšením na TGC -- a na vrcholu své jarní přípravy jsem zamířil na 24h do Švýcarska. Na jejich "tankodromu" :) jsem celkem zbytečně vystřílel svoje náboje a už to vypadalo, že letos nebude žádná šance na nějakou opravu, na překonání.. Jenže, jenže.. Ta moje romantická a westernová duše to nemohla nechat jen tak... "Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a říci abych utíkal..". Navíc práva westernová odveta musí být stylová -- kde jinde než ve Švýcarsku!!:)

Vím, vím.. takhle se neplánují osobní rekordy. Navíc, před důležitými závody bych neměl dělat žádné punkové akce, typu Trans Tatras apod. -- ale to my, pocitoví pobíhači vůbec neřešíme:). Jednou to krásně shrnul Běžící Stín, když viděl moji "přípravu", tuším před nějakým maratónem. Řekl moudře "Chápu, že skvělé pocity a ryzí punk mají pro tebe často větší hodnotu než výraznější zlepšení v cíli"... Je to tak:).

Prostě, přiznám to otevřeně -- pokus o "vrácený" úder, pokus o zlepšení na 24h v Aare-Insel Brugg jsem pojal punkově (jak jinak).. :).. Navíc v kombinaci pánské jízdy se synem, který se ve slabé chvilce nabídl mi pomáhat.. A jako správný syn také podlehl kouzlu nechtěného a (ještě ve slabším momentu) souhlasil, že od půlnoci poběží 12h, takže v závěrečném zombie kroužení budeme trpět spolu:). Měl jsem tajné a velké přání. Chtěl jsem, aby můj syn viděl moje krize, aby mě viděl na kolenou, aby viděl, jak se (snad i úspěšně) s tím vším peru.. a jak se snažím do poslední chvíle bojovat... a třeba mi přitom pomohl..

Jak každý asi ví -- u velkých přání často člověka vyděsí fakt, že se do detailu splní..:)

Všimněte si skvělého čísla .. "4 Jan", aneb česky .. "Pro Honzu":)

Ve čtvrtek jsem ještě pilně pracoval a s organizátory po e-mailu řešil logistickou hádanku, že dva lidé stejného jména běží dva různé běhy. Dovolil jsem si upozornit na drobnou odchylku:) v datu narození, která by nás -- tedy na dálku -- mohla pomoci rozlišit:). Nakonec je všechno OK, na booking.com jsem na poslední chvíli zařídil ubytování asi v 7km vzdáleném Badenu a v pátek ráno jsme nadšeně vyrazili.

Přijíždíme k místu ubytování, bereme si klíč a jdeme se ubytovat. Otevírám dveře a slyším, jak říkám.. "A hele, někdo si tady zapomněl věci.. a ručník..":) .. A pak mi došlo, že i když jsme měli mít samostatný pokoj, tak nás ubytovali s dvěma dalšími lidmi.. Pochopitelně jsou volné jen horní palandy:). V téhle chvíli se ozvala ta plánovací žena ve mně. V posledních dnech mám silný spánkový deficit, je potřeba se vyspat. Plán je jasný, jedeme obhlédnout trať (jak se na ostrov dostaneme, kde zaparkujeme a tak) a při té příležitosti někde najdu normální hotel. Spát je třeba!:)

Obojí se podařilo, nacházíme kousek v centru (s parkováním zdarma) útulný hotel. Stařík-majitel sice vypadá, že na něčem těžce jede:), protože jakákoliv věta, kterou řekl on nebo my v něm probouzela neskutečně veselí, ale bylo to hezké ubytování. "Vy se chcete ubytovat?" .. hoóóó hó, ha ha.. "Samozřejmě máme volno".. Cha cha cha.. "Společný pokoj?" Hyhýýý.. ha ha.. Jen jsme do poslední chvíle si nebyli jisti, jestli je to tráva, houbičky, nebo jestli neolizuje nějaké žáby (v recepci měl totiž několik terárií)...:)

V sobotu ráno se přesunujeme na místo činu. Moc hezky okruh, kvalitní asfalt.. TB by se tetelil radostí:).. parkujeme pod jednou pouliční lampou. V noci to bude super místo a začínám se postupně chystat na závod. S Honzou si dohadujeme, jak se budeme dorozumívat, když v tom se zarazím a říkám.. "Hele.. já slyším koně!" Syn mírně vyděšený okamžitě reaguje. Kdepak. To pustili do reproduktorů muziku "We are the champions..":). Je mu hned jasné, že původně dohodnutá dorozumívací taktika bude mít na mojí straně určité trhliny:). A tak jsme během závodu víc mávali rukama, ukazovali, než pokřikovali:).

Začátek závodu mě zastihl v neskutečné pohodě. Jsem tu, se svým synem, který ještě ani netuší, co je to maratónská distance:) a poté, co ho v dětství srazilo auto, má problémy s kolenem.. Přesto ale bude prvních dvanáct hodin pobíhat kolem mě na rovince, pomáhat mi .. a pak se přidá i na okruhu. Cvičně tak odhaduji, že než mu začal závod, tak se mnou spolu s odběhnutím na nákup udělal určitě 15-20 km navíc:).

Běží se mi krásně.. Dělá se horko, sice piji hodně (příště víc piva s sebou!!) ale stejně se nezastavuji na WC dříve než po 4-5 hodinách.. Běží se celou dobu v jednom směru, na co se také musím lépe připravit. [Neběžet zbytečně blízko u kraje, levá noha/kotník zbytečně dostávaly víc zabrat na nakloněném asfaltu a v drobných kamíncích]. Vlastně všechny rychlé mezičasy, které jsem měl z loňska, když jsem běžel na Kladně.. jsem postupně překonával s lehkostí. První 100 za 10:26, před půlnoci téměř 112 km.. Nádhera. Už jsem si říkal, kde jsou ty krize?:). Na 120-130km už mám hodinu a víc náskok proti svému osobnímu rekordu a svět vypadá krásně..

[Sice mě už od 55 km trápí občasná křeč v levém lýtku a kotníku (okraj dráhy), ale -- nejsem žádná modelka:), protáhnu, vezmu sůl, magnézium a běžím dál.]

No, jak si tak přemýšlím o těch krizích, musím si dojít sednout na WC. Jak tak usilovně tlačím:) tak mě těžce zkroutí křeče do celého těla, do nohou.. co víc, nemůžu se odtud dostat:), takže se tam v křečích kroutím dobře 10 minut. Vylézám totálně down.. Nemůžu se pořádně pohnout, aniž by mě chytly křeče, je mi šílená zima.. Tak je to tady! Tolik sis to přál, tak teď máš krizi jako svinja:).. Říká ten škodolibec ve mně. Syn zastavuje, pomáhá mi do lehké bundy a kolo se mnou jde, kdy se snažím zprovoznit tělo a ducha, protože v téhle chvíli je to téměř na ručník do ringu.

Ovšem western je western:) a tak spolykám nějakou sůl, další magnézium, křeče se dostanou na zvladatelnou úroveň.. a zase se postupně -- jako Fénix -- rodím z popela. Už to zase vypadá dobře, zdá se, že konzistentně //síla je pořád se mnou a křeče na úrovni zvladatelnosti// bych mohl relativně v pohodě dosáhnout na výrazné zlepšení. Prostý odhad naznačuje, že bych mohl stále myslet na 192-194km.. jen udržet rozumnou rychlost. Honza má radost, že jsem zpátky:), ovšem jak jsem si přál.. Ten rozměr epického boje mě nemine..

Za nějakou dobu se totiž ukazují (mně dobře známé) vedlejší účinky přemíry solí -- je mi děsně špatně.. chce se mi zvracet -- a co víc, už nemám žádný pivo!! :) Nedá se běžet, přecházím do chůze a snažím se svižnou, ale opatrnou chůzí uklidnit žaludek a zase začít běhat. Při jednom kole nedávám v zatáčce pozor a špatně došlápnu levou nohou. Cítím, jak mi otéká kotník. A v té chvíli // víc jak pět hodin do konce //, kdy bych normálně ještě pobíhal, nebo střídal chůzi s během -- tak od teď budu už jen chodit. Co chodit.. budu chodit pomalu:), 5km/h bude moje maximální rychlost o kterou se budu snažit velmi usilovně. Na 190+ už dávno můžu zapomenout, budu těžce a opravdu těžce bojovat o překonání svých 182 km..

Posledních pár hodin, ba i desítek minut bylo epických. Nakonec poslední dvě kola jdeme spolu s Honzou.. do poslední chvíle kroužíme a končím s kouzelným číslem 184,597km. Dopajdám k autu, na chvíli sednu, pak na chvíli omdlím:) .. a moc si to užívám..

Nejhezčí zážitky jsou ty, o kterých nebudu tady mluvit:).. a nejhezčí na našich šílených snech je.. že se často splní! Zatím chodím velmi opatrně -- kotník ještě fest bolí -- přesto už se těším na první vyběhnutí. Pomalý běh léčí všechno:)...  A přemýšlím, co zlepšit, na co se víc soustředit. Jak to říkal ten urputný stařík-houslista? Pořád vidím prostor pro zlepšení.. Jenom toho úsilí bude potřeba zase trochu víc přidat:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, naším chápajícím dětem.. a ultra zvlášť!

12:)

pondělí 12. září 2016

Skautská akce - Devítkový poker, aneb Trans Tatras:)

Mapa/Hlaváček ve velikosti kupé:)
Původně jsme plánovali výlet do Tater a překonání hřebenu na pozdní jaro, ale sněhová nadílka nás donutila odložit skautskou akci na začátek září... i když nás to na jaře chvíli mrzelo, z dnešního pohledu musím říci, že to bylo skvělé rozhodnutí. Ale postupně..

Uvnitř naší užší skautské skupinky (bratranci Veverkové, Malý medvěd a já) létaly e-maily tak prudce, skoro jako koule u Králového Hradce:)... Nakonec polovina oddílu si nechává poslat do cíle balíček šatstva na převlečení, druhá polovina se rozhodne to pojmout úplně punkově, tedy všechno si nést s sebou, i těch pár věcí na převlečení.. Bohužel tradičně bojuji s časem a tak popoběhnutí z Náměstí Republiky to jistí, přibíhám na hlavní nádraží akorát v čas, abychom se sešli v magický moment 9.9 v 9:09. Jsme čtyři a devítkový (časový) poker slibuje úspěšnou akci. Rychle nakupujeme před cestovní a cestovní piva, tradiční veselá skautská nálada, chlapci se různě kočkují:).. Martin Veverka Pražský přichází s návrhem, že se nejedná o žádný závod, tedy, že by nechtěl na chatách "vdechovat" ani pivo, ani polévku:), že by je chtěl normálně pozřít. Dovolil jsem se připojit s prosbou, že až bude Pavel Veverka Sudetský vyprávět svoje neskutečné (místně-příslušné) horolezecké příběhy, tak že bych prosil jen ty veselé, se šťastným koncem.. Slibem nezarmoutíš, že? :)..

MVP, ukazuje nový hit, běžecko-lezecké pantofle
VS má na každou akci připravené nějaké překvapení. Stejně tak jako na Sněžka-Hřensko, neváhal s sebou táhnout staré lyže, které prohlásil za skialpy.. Stejné to bylo i teď. Sotva se usadíme v kupé, téměř neznatelným pohybem ruky, který by mu záviděl leckterý falešný hráč karet -- vytáhl z batohu ohromnou mapu (Hlaváček) Tater, velikosti vlakového kupé .. a jedním trhnutím ji rozvinul. A hned zahájil přednášku, kudy běžíme, s místopisem kde se kdo, kdy a jak (při)zabil..:) ..


Ráno se budím, jakoby mě někdo celou noc mlátil do hlavy. Copak někdo? Průvan!! Hlava mě bolí, je to na mě i vidět, sice jsme v noci velký kus zpoždění smázli, ale nevypadá to, že stíháme následný autobus. MVP -- nevím kde se v něm probudil ten voják -- najednou velitelsky vykřikne: "Dvě minuty do kontaktu"!! Popadne bágl a vyskočí z vlaku! A tak i my vyskakujeme z vlaku a pádíme na nedaleké autobusové nádraží, podle pokynů hledáme stanoviště č.6. Jen já přemýšlím, jestli se pozvracím teď nebo až v autobuse..:).. Dobíháme včas, dle pokynů manuálu pro prvorodičky - se rychlým, mělkým dýcháním snažím zabránit kontrakcím v jakékoliv části břišní dutiny..:)




Asi po hodině jsme na místě, Tatry na dosah .. rychle se dělíme o vodu a potraviny, co se nevejde do báglů, rychle dojídáme. VS zavelí -- rovinky běžíme!! a vyrazí ... do kopce:). Pořád tomu nedokážu uvěřit.. Já zde.. Musím svoji radost dávat najevo obezřetně, přeci jen jsem ve skupině dvou ostřílených horolezců, plus Malý medvěd je navíc.. řekněme horolezec nadšenec, takže jsem v úplné menšině. Pavel při pohledu na jakýkoliv kopec a hrbolek okamžitě říká jak se jmenuje (a proč), koho tam zachraňoval a kudy to sjel na lyžích... A tak vlastně zjišťuji, že Vysoké Tatry jsou plné sjezdovek:), na kterých nejsou turisté, ani vlek a jsou rolbované akorát tak lavinami..:). Se zaujetím lyžařského instruktora nám ukazuje, jak sjel na lyžích německý žebřík -- moje zděšení dosahuje maxima, když druhý den ukazuje rýhu na Satanovi.. Tam to prý bylo extrémní, v některých místech se mu vešla do spáry akorát tak jedna lyže.. Při otázkách na Priečné sedlo a Prielom mě dopředu uklidňuje, že to sjeli i s Martinem a úplně střízliví!! To mě fakt uklidnilo:). ..

Počasí je naprosto luxusní. Jen občas na chatách a v blízkosti lanovek potkáváme větší skupinky turistů, jinak se pohybujeme poskoky y kopce a velmi svižnou chůzí do kopce. "Chrti vpred!" .. tak to mě dostalo, že mě někdo bude nazývat chrtem?:) Jako správní skauti na výletě vše pozorně sledujeme a potom to probíráme s naším vedoucím. Chlapce zaujal fenomén přemísťovaného oblečení, kdy si děvčata (slovy hlavního výzkumníka VS) odkládají bundy a zavazují si je kolem pasu, aby jim chlapci nečuměli na zadek:). V rámci dialektického myšlení si s MM dovolujeme oponovat, že při "přemísťování" oblečení dochází zákonitě nejen k zahalování, ale též k odhalování, ale vzhledem k tomu, že jsme po zbytek dne jen děvčata předcházeli ze zadních pozic, zůstal tento názorově stimulující myšlenkový proud zcela opomenut:).

 

Ještě zajímavější bylo ale sledovat anatomii párových vztahů při cestě na vrchol a se vzrůstající obtížností trasy. Od pláče na krajíčku, po vyčítavé pohledy typu -- vůbec mě neposloucháš, nevnímáš, že tam nechci -- až po temný výraz, který naznačuje drobné váhání nad typem pomsty... mám ho zabít, nebo bude stačit, když se s ním rozejdu a řeknu všem kolem, že ho má takhle malýho?? :)..

 

Z toho hlediska jsem velmi oceňoval postupný, řekl bych detailně propracovaný přístup bratranců Veverkových, kteří mě před třemi lety při letmém proběhnutí v Jizerkách vytáhli na Lysou skálu... Byl to šok, vedený ovšem velmi citlivě -- skalpelem neurochirurga:) --  řekl bych po mojí "hranici", kterou chlapci postupně a cíleně posunovali.. Sice jsem ještě dlouho nervózně vzpomínal na jejich horolezecké hlášky, že materiál je brzda výkonu, že dolů se leze lépe než nahoru, apod.:)... a několikrát jsem si uvědomil tu známou poučku, že adrenalín je hnědý:).... Do toho byly proložené různé jednoduché "řetízkové" vsuvky na závodech, tu v Dolomitech, tu na Rondě:) .. takže když jsme v sobotu dorazili na Priečné sedlo, které bylo ověšené turisty na stupni provozu č. 5 (zácpa) .. tak jsem nezaváhal a následoval Martina a řadu pasáží jednoduše překonal volným lezením. Nikdy, opakuji .. nikdy bych si nepomyslel, že tady a touto cestou půjdu a že ještě budu na skále předbíhat:)...

Plný příjemných pocitů, piju na další chatě naši velkou dvojkombinaci (pivo a kofola), vzhledem k tomu, že je to poslední dnešní chata, přidáváme jako jistotu ještě malé pivo:). Soused u stolu se dává do řeči s Pavlem, našim horským vůdcem, odkud jdeme a kam.. Pavel naznačil naši trasu a vyvolal drobný poprask, protože čeští turisté v Tatrách, to je skoro stejná kategorie, jako česká učitelka na Jadranu:)... soused zkušeným výpočtem odvodil, že zbytek naší trasy vyžaduje minimálně 7 hodin, je to celodenní výlet, řetězy a my na něj vyrážíme ve 4 odpoledne.. Pavel ho uklidňoval, že to zná, že o řetězech ví, a že budeme v hotelu tak za 3-3.5 hodiny. Trochu mě to nalomilo, ale v klidu dopíjím pivo a už jsme na cestě.

Nahoru sice moc řetězů na přidržení nebylo, ale budiž.. ale ten sestup na druhé straně.. OMG! Opět to chlapci posunuli o výrazný kus dopředu. Tentokrát jsem je už vážně požádal, aby už dál nešponovali:). Pravda je, že jsme potom krásně seběhli, v celkovém denním čase 12:12:12 [to aby mi udělali radost, když mě mořili na těch řetězech:)] Dobíháme do sanatoria, důchodci a lázeňští hosté jsou už po večeři, ale přesně v Pavlovo odhadu.. za 3:10... Teda, ale na ty řetězy, kramle a Pavlovo povzbuzování k přímé cestě srázem .."Pojď se mnou tudy, je to takové vzdušnější"..:).. tak na to budu myslet ještě nějakou dobu..

Nicméně, oba tvůrci trasy už mě uklidňují, že zítřek už je jen přesun k vlaku, dvě-tři malá sedla, takové "rovinky podle zubačky", "louky (s občasným řetízkem)".. no nezabili byste je? :)..
Ale i druhý den je překrásné počasí, uznávám, že i trasa je kratší, malebná.. Všichni máme klubová trička a tak když při jednom sestupu poskakuji za klukama, tak rád odpovídám na otázky -- Tu sú nějaké preteky? No, tak máme tady mezinárodní otevřené klubové mistrovství..:).. Aj! A dobre obsadený závod? Tak určitě:), třeba v kategorii 50+ nejsem úplně špatný a tady bojuji o třetí místo..:)..

 

Ovšem asi nejlepší zásek v (nechtěné) komunikaci s domorodci se povedl VS. Při jednou sestupu mě znova ubezpečuje, že to, co běžíme je nejtěžší trasa z "české" strany Tater. LOL! Čekal jsem, že nás domorodec, který to slyšel a zbystřil.. napíchne všechny na jednu hůlku..:). Ale smířlivě se usmál, ten duch federace tady pořád ještě je:)..

Závěr přechodu Tater připomíná nechtěnou zkomoleninu našeho klubového názvu. Když jsem podruhé dobíhal Silvu, tak Štěpán Škorpil říká a dobíhá borec z týmu "i tink bér" .. A skutečně při doběhu do civilizace jsme v těch lesích víc mysleli na medvědy, než na to pivo:)..Pavel to ještě přiživoval různými detaily o výskytu medvědů v Tichej dolině:), ale zase medvěd medvědovi bratrem:) a když na čele naší skupinky běžel Malý medvěd.. cítil jsem se v bezpečí.

V hotelu Permon chlapci vyzvedávají batůžky s čistým oblečením a na základě klubového hlasování (4:0) je rozhodnuto, že je lépe 10e utratit za pivo než za sprchu, a tak očista nakonec probíhala v řece, která slovy MM byla "řezavě svěží"..:)...

Při haluškách a pivu v hospodě musím přiznat, že to byl nádherný výlet. Místopisně si skoro nic nepamatuji, snažím se zapomenout, kde koho chlapci vyhrabávali, a odkud kam kdo koho nesl:). A to mi říkali jen ty veselé příběhy s dobrým koncem.. To jsem rád, nedokážu si představit, kdyby tam byl špatný konec!:)... Ale však si počkejte na jejich krásná vyprávění, mapky, GPX trasy...

Všemu zdar! Ultra, skautům v nás a kamarádům.. především!
12:)
Zbytek mých náborových fotografií je k dispozici zde.



pondělí 5. září 2016

Potichu a nenápadně.. aneb jsem zpátky!..:)..

Návraty po epických vítězstvích i jakýchkoliv prohrách:) jsou vždycky zajímavé... I když nerad.. přiznávám, že jsem se zase něco na l'Chappe Belle naučil -- jen to školné, by nemuselo být tak drahé:) [a tím nemyslím peníze]. Zajímavé jsou reakce okolí, od "měl bys mít rozum", až po hodnotící -- "měl jsi aspoň trochu bojovat", "nečekal jsem, že to zabalíš tak brzo", .. "naučil jsi se vzdávat, teď už budeš pořád jen vzdávat"...

Jako správný Štír sice na podobné poznámky kašlu, případně přisvědčím -- jjo, měl jsem víc bojovat. jjo, letos už jsem vzdal druhý závod... [Nemá cenu komukoliv vysvětlovat svoje rozhodnutí -- ať už, že jsem se na závod přihlásil, nebo, že jsem z něj odstoupil. Osobně si budu pamatovat l'Chappe Belle jako hezký výlet se zajímavou exkurzí do kamenolomu:)]... Nicméně, v hlavě mi už bliká červená kontrolka -- pokud to jenom trochu půjde, tak to zkusím příští rok znova.

To moje srabácké/předčasné/neuvážené/odpovědné/zkušené/.. [nehodící se škrtněte] ukončení závodu s sebou nese potřebu doléčit svoje bolístky, ať už jsou viditelné nebo skryté. A protože pomalý běh léčí všechno, tak hned po návratu jsem začal s postupnou léčebnou kůrou. Od úterý jsme pomalu běhali s Deri, se synem, s dcerou... Z tohoto pohledu byl sobotní plán naprosto jasný. Bude krásné počasí, zajedeme s Bárou do Plas a proběhneme se (pomalu) po okolí.

Baroko maratón má krásnou, perfektně značenou trať, nadšené organizátory a co víc.. parádní atmosféru a "zaručené" počasí. Sice 900 m převýšení není úplná rovina a také lesní a polní cesty dokážou první zdolání maratónu pěkně ztížit ... ale zase komorní atmosféra zadního "voje" tady dělá své a tak oba věříme, že si to parádně užijeme. Bára -- že doběhne do cíle maratonu a já -- že úspěšně završím léčenou kůru, na těle i na duši..

Beru s sebou svůj batoh (černé pivo), v něm část povinné horské výbavy, lékárničku, obvazy, náplasti, jídlo pro menší africkou vesnici na tři dny, extra 1.5 litru vody... kromě vařiče a stanu jsem měl s sebou všechno:). Ještě, že občas někdo měl na zádech vak s vodou, ale i tak jsem na startu vypadal celkem exoticky:). Moudře se stavíme skoro na konec startovního pole, před startem se letmo zdravím s několika známými, ale .. dneska jsem tu jako rodinný support, něco jako running sushi:), trochu mě mrzí, že v batohu žádné nemám -- měl jsem pár kousků zabalit, aby to bylo naprosto dokonalé...


Upřímně -- o těch nejhezčích a nejsilnějších zážitcích se snažím moc nemluvit, ty si nechávám pro sebe... V rozumném tempu a před limitem probíháme cílem... a stylem mlha přede mnou, mlha za mnou mizíme pryč. Pocity z prvního maratonu jsou vždycky silné a dělí "maratonce" na dvě skupiny. Jedni mají konečně splněno, odškrtli si položku "uběhnout maratón" a tím to pro ně skončilo. Ti druzí se oklepají a přemýšlí, kam dál, ... a kdy zase poběží daleko a budou zase bojovat sami se sebou.

Pro mě to mělo o to zajímavější dohru. Nohy jsou naprosto v pořádku:), ... co víc jsem zpátky. Zase žiju ve filmu..  Hned v neděli ráno si jdeme s Deri zaběhat, ale jak je park pořád plný střepů [koncert na konci srpna], tak si něco vrazila chudinka do tlapky. Nakonec ji většinu cesty nesu a hned jedu na veterinu. Při ošetřování Deri nečekaně vtrhla do ordinace jedna paní, že hlídali sousedům psa a chudák pes se nehýbá.. Zmatky, ale vyřešeno a pan doktor se vrátil k Deri, zavázal tlapku a my šťastně vypadli. Doma velké vítání, Deri s jednou zavázanou nohou vypadá jak kapitán Morgan -- fotím si ji, chudinku.. Když v tom moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, povídá.. "Víš, že Deri měla poraněnou pravou tlapku?" .. No jasně.. "Tak proč má zavázanou levou?" ..:).. A tak jsem sedl do auta a vyrazil na "opravu".. S připomenutím -- nezapomeň!! přední noha!!
Rozhovor v čekárně nemá chybu.. "Copak, že jste se vrátili?..Ono jí to spadlo?"... "Kdepak, kdyby spadlo", říkám ... "my jsme jí společně s panem doktorem zavázali druhou nohu"..:). Ty lidi se smáli jak na Silvestra, já tradičně za úplného pitomce -- Deri měla ve finále obvázané nohy dvě, za cenu jedné.. No nekup to!! :)

Takže návratům zdar! Už se těším na skautskou akci o příštím víkendu! Ultra zdar, kamarádům zvlášť!
12:)

PS. Fotku jsem uzmul z netu.. Moc diky, RVM!
PPS. Tak teď jen, aby se to Deri brzo zahojilo!