pátek 31. července 2015

Běh jako krize středního věku, aneb nastavené zrcadlo:)

Dosud jsem měl svoje pobíhání doma vedené jako můj ujetý koníček, ovšem pondělní článek v magazínu "She today" (Ona Dnes) použila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko k tomu, aby veřejně diagnostikovala moji "těžkou" krizi středního věku. Byl jsem tak zařazen do jedné skupiny 40-50 mužů-zoufalců, kteří si barví vlasy, pořídí si výrazné tetování, kupují červenou corvetu, rychlé motorky, odcházejí od rodin, buď aby meditovali v Tibetu, nebo založili nové rodiny s mladšími manželkami..:)

"Ten článek, to seš celej ty! To je nastavené zrcadlo!" Prohlásila moje nejmilejší. Poutní cesty, meditace v Tibetu? Začátek usilovného sportování, 1/2M, posilovna a ježdění na kole?
Snažil jsem se oponovat a vysvětlovat, že tetování nemám, motorku (ani kolo nevlastním), rodinné automobily jsou obyčejné škodovky, barvit hlavu také nepomýšlím a 1/2M už jsem neběžel dva roky, žádné šokové sportovní výkony nepodávám!
Nicméně jsem se nad jejím viděním znovu zamyslel a správně jsem usoudil, že jsem usedlý starší živitel rodiny. Slovy BS trochu oportunista, protože se chytnu kdejaké pitomosti, obzvlášť s kamarády, ale že bych dělal nějaké životní přemety? To rozhodně ne!:)

Přátelé, vy kterým je 40-50 a běháte.. tak je možné, že v dalších dnech budete vystaveni podobným hodnocením svého okolí. Buďte připraveni... I když, upřímně, ono je to jedno:)

V tomhle týdnu, místo abych se (v rámci svoji krize středního věku) připravoval na 24h na Kladně, tak jsem do poslední chvíle dodělával věci v práci a kradl čas na večerní vyběhnutí s dětmi a se psem... Jestli tohle je vážná příprava a tapering před závody, tak to jsem panna orleánská!:). Ale moc dobře vím, že na mých x km, které uběhnu nebo neuběhnu.. ani svět ani moje štěstí nestojí a tak jsem se soustředil na ty "podstatné" věci. Nejprve jsem si koupil mp3 přehrávač a synek mi pomohl sestavit play list snové 24h a hlavně jsem se ubezpečil, že moje příprava na závody je vždy taková..
Vždycky se něco "stane", vždycky je něco potřeba.. a tak, to, že jsem se dostal domů z práce až po 7:30 večer, rychle se najedl, vyvenčil Deri, udělal administrativu manželce (je konec měsíce).. za chvíli naházím pár švestek na hromadu a ráno vyrazím do Kladna. Opět jsem neměl čas být nervózní..
Takže zbytek přípravy obnášel jen profilaktické:) odstranění nehtů na palcích a prostředníčcích. Zkušené jsem usoudil, že bez nehtů by to mělo bolet méně než se zatrženými..

Ale hlavně! Opět jsem použil víceúčelové pouzdro z Rondy. Tentokráte v něm nejsou hůlky, ale plechovky s pivem. Od Pavla VS jsem při jeho poslední návštěvě dostal klubový závodní dres a tak jsem plně připraven!! Zatímco si to tady píšu, tak si projíždím seznam písniček.. Neskutečný i co do obsahu. Jsem, rád, že pro mě nebude plakat ani Argentina, ani moje lásky, je mi jasný, že to bude one way or another a až mi nohy už nebudou sloužit.. vím, že musím jít dál!:)..

Říkal jsem tady mnohokrát, že rád běhám.. Ovšem jestli je to krize (středního věku), tak se nedá nic dělat.. i tak ji mám rád.. Krize k ultra neoddělitelně patří a jak říkají zkušení ultras.. Je potřeba mít své krize rád!! :)

Všemu zdar! Naším krizím:) a ultra zvlášť! Držte mi palce!
12:)

neděle 19. července 2015

Lesk a bída nočních běhů, aneb poslední staříkovo ultra-pokušení:)

Pondělní restaurace byla obzvlášť náročná:)... Jednak se k závěru zastavil i velký Honza B. se Zuzkou a tak aspoň maličko jsme se mohli poveselit jeho humorem a historkami, poslední díl jeho příhod z ME by mohl i snadno zastínit skvělé 19. místo (doporučuji si přečíst). Ale také se nedostavila Leona, která je na krátké dovolené -- kde jinde než u April v Niedersillu, že?:)
Nicméně, nebyla v hospodě a nestanovila zasedací pořádek a tím pádem naše provokativní skupina (t-bird, Tomáš, VS, Pavel Z., MVP..) seděla častěji u sebe a jeden "skvělý" nápad stíhal druhý:)... Pánové! Kdyby to věděla moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, tak mi zakáže se s vámi kamarádit! Naštěstí t-bird, i když je to jeden z největších podněcovatelů a provokatérů.. má u našich manželek statut nejhodnějšího, nejsolidnějšího a nejslušnějšího člověka, zodpovědného otce a hlavy početné rodiny.. Proto poznámka u akce, že se účastní i PV alias t-bird, téměř vždy znamená automatickou propustku. Jak říkám, u nás doma se totiž neví, že většina šílených výzev a akci začala vlastně u něj..:)

Abych to zkrátil -- v pondělí kamarádi už téměř stanovili přesně datum podzimního přeběhu od nejvyššího k nejnižšímu bodu naší vlasti, s tím že zvlněnou variantu Drážďany-Praha poběžíme "až" v lednu..:).. Já tam sedím, koukám jako tele na nový vrata a jako naprosto rozdvojená osobnost sleduji, že i já mám podobně blbý nápady na etapový poutní běh:)... Zatím Santigo de Compostella byla odsunuta ostatními -- a to ne kvůli délce, ale že je to zprofanovaná trasa:). Obratem byla navržena t-birdem "krásnější a delší" poutní trasa ze severu do Říma(!)... Nevím, ale možná by stálo za to poslat do Corleonne na Smíchov nějakou potravinářskou kontrolu, protože podle mě tam něco do piva musejí přidávat!! Podobný šílenosti tam kdysi vykřikoval i Luboš, který ultra neběhá :)...

Jak jsme se bavili o dovolených a blížící se 24h na Kladně, tak nějak mimochodem padlo, že bychom měli ještě stihnout nějaký ten společenský, večerně-noční běh a vzhledem k tomu, že v sobotu ráno já a moje nejmilejší mizíme směr Niedernsill, tak bylo rozhodnuto. Hned ve středu večer z Masaryčky, směr Úvaly.. dáme nějaké to pivo, žádný sprinty.. polehoučku do Prahy, případně každý domů:). Sice se situace na nádraží drobet zkomplikovala při "natáčení reklamy na Ugovu ovocnou stavu", kdy jim vlak málem i stánek porazil:). ... Ale, nakonec nádraží v pořádku, funkční a my i s pivem odjeli v čas. Těsně před Úvaly se k nám ve vlaku připojuje i PZ. Byli jsme tedy komplet. Pro jistotu v Úvalech dáváme ještě jedno pivo, protože je šílené horko a nikomu se nechce hned běžet:)... Pak se místní (PZ) a vrchní navigátor HCiTB (Tomáš) ujímají role a postupně se rozebíháme, nakonec chlapci na můj vkus velmi svižně (poblíž 5 min/km) pobíhají lesem a zrychlují při běhu podél kolejí. Zocelen navigačními schopnostmi:) získanými přípravou na Kierat je upozorňuji, že běžíme úplně blbě, protože koleje vedou od Prahy, ale je mi vysvětleno, že běžíme k podchodu/podjezdu, který je nedaleko. Znovu a znovu se ubezpečuji, že inspiraci na své výlety chlapci berou stále u klasiků. Pro mladší si dovolím citovat.. "Vzduchoplavci startovali tenkrát ze Stuttgartu a měli namířeno do Bruselu. ... po sedmihodinovém letu na Brusel přistáli nedaleko Varšavy..."
My po hodině a čtvrt rozumného běhu a malého bloudění v okolí Úval, vedení zkušenými navigátory a místním "domorodcem":) se po uběhnutí asi 13.5 km .. dostáváme na druhou stranu kolejí ve vzdálenosti necelého 1 km od úvalského nádraží:).. Vzhledem ke svému matematickému vzdělání pro jistotu poučuji zbytek výpravy, že 90+90=180, neboli dvě ostré zatáčky doprava znamenají čelem vzad(!) a už pečlivěji hlídám Pavla, který evidentně nevynechá příležitost, aby trasu různě natáhl... Podobně t-bird s Tomášem zase cíleně vybírají "občerstvovačky", takže se mi brzo setřel rozdíl mezi nočním během a (pondělní) společenskou hospodou. Možná jen ty přesuny mezi jednotlivými "lokály"..:)

Po chvíli pravdy, že jsme jako vedlejší produkt oběhli Úvaly, t-bird "experimentálně" zjišťuje, že "za světla" na okraj osvětlené Prahy skutečně nedoběhneme a že v lese není vidět..:). Jakmile se po svém držkopádu zase postaví na nohy, půjčuji mu svoji druhou čelovku.. po pivu Konrád v klánovické hospodě jsme všichni zase plní energie a odhodlání:), někteří z nás (já například) posílají rodině i krátké pozdravy, asi ve smyslu dřívějších prezidentských pozdravných telegramů z paluby letadla:). Odpovědi, alespoň v mém případě byly stejně bizarní jako moje texty, kdy na pozdrav z Klánovic mi bylo odpovězeno "Nevím, kde jsou Klánovice, ale na Prahu, Vávro, na Prahu!! Můj druhý upřesňující "telegram" z dalšího postupného cíle v Horní Počernicích dostává trumfovou odpověď, že také neví, kde jsou Horní Počernice a jestli budu za chvíli doma, protože už jde spát:)..


Byl to zajímavý výlet.
Splnil do puntíku veškerá očekávání... Až na Palmovku jsem si užil společenský rozměr běhu. To, že se ještě dalo nastoupit do metra otevřelo krásné běžecko-pokušitelské dilema, protože přeci jen po Rondě zdaleka nejsem plně zregenerovaný, v práci tradičně šturmuji a dodělávám resty, krátká dovolená na krku, takže i spánku a odpočinku pomálu. Běžet 50km, i když společensky a na pohodu, je stále 50 km, navíc doma to (správně) nikoho moc nebere, že..:)... Tak se stejným rozhodnutím dostat se domů po svých, stačím ještě minout fungující metro na Florenci, noční tramvaj na nábřeží..:).. a pak už to bylo jen na mně. Ten kopeček z Hlubočep do Stodůlek mi sice přišel nějak dlouhý a náročný, i jsem přecházel do chůze:), přesně jak říkám, relativita věcí. Ale ve dvě ráno jsem doma. Nohy (achilovky a šlachy na chodidlech) se ozývají celkem nahlas:). Ten "rozumnější" v mé hlavě říká.. no a to bylo "jen" 50 km.. chci tě vidět, za 14 dní na 24 h, to bude nářez:). Ovšem ten "nadšenější" a "zkušenější":), ví, že pomalý běh léčí všechno.. a že bylo úplně super, drobet zase otestovat nohy:), aspoň mám co protahovat a na co se soustředit...

Znovu jsem si v praxi ověřil a prozkoumal poučky Běžícího Stína, že " se ultra rodí v unaveném těle, na unavených nohách.." a že "ultra skutečně není o tom jestli vyhráváme, nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme"..:).
Další den jsem celkem vše úspěšně "rozběhal" a tak do budoucnosti hledím s optimismem, i když je nad slunce jasnější, že blížící se 24h určitě nebude žádná hitparáda. Ale to je vedlejší. Čas stejně hraje proti nám starším, kdoví, co bude za rok, za měsíc, zítra..:). Možná pro ten boj, pro tu konzistenci a integritu a pro to závodění s kamarády... se těším a udělám, co půjde.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům, zvlášť! 12:)

pátek 10. července 2015

Před Rondou, za Rondou, nikdo nesmí stát,... aneb, když už 12Honza, tak už každej:)

Slepá ulička, tohle na kopec v Tbilisi nevede..
V poslední době se stalo populární obdivovat lidi, kteří se nejdříve šíleně "vyžrali" do neskutečných rozměrů a hmotnosti a pak vlastním úsilím zhubli.. Také je obdivuji, i když pořád nechápu ten úlet na začátku:).. Pochopitelně jsou to skvělé příklady, dávají šanci a inspiraci všem podobným změnit svůj život, postavit se "svým" protivenstvím, zlozvykům, návykům a aktivně s nimi bojovat.... Podobnou optikou se člověk může dívat na nás, bývalé gaučovníky, kteří jsme se nečekaně (z různých důvodů) rozhodli pro změnu, začali běhat, sportovat a postupně se dostali do určité formy... Nějaké to poplácání po zádech potěší a je dobré, ale obdiv? Hlavně to nepřehánět!:)...

Naše příběhy, podobně jako u těch šílených tlouštíků přinášejí dalším lidem určitou naději, srovnání a motivaci.. Skoro každý si pak řekne.. když už on, proč ne já?:).. V předvečer Rondy to moc hezky napsal H.Bartas na trailove.cz.. cituji: "Snad si to Honza nevezme špatně, ale pokud závod dokáže dokončit on, tak je to potom v silách každého z nás. Způsob jeho pobíhání a přístupu k tréninku je totiž v silách každého." Honza B. to napsal dobře.. I když bych asi měl asi pro ostatní doplnit, že to není zas tak úplně "easy":).. Na startu byla celá řada zkušených a dobrých běžců, kteří z různých důvodů nedokončili. Je potřeba být v době závodu nejen zdravý, ale mít také i kus štěstí, nejlépe pořádnou kliku:), dobrou strategii a velkou vůli po dokončení.

Koukám od Matky Gruzie k botanické zahradě
Je těžké zobecňovat a ještě těžší porovnávat běžecký potenciál "pobíhačů", protože se nedá změřit úroveň našeho odhodlání a touhy. Celý rok jsem se na Rondu pečlivě připravoval. Zaklínal jsem se s ní při hladových bězích, bez vody.. Skloňoval jsem její jméno často místo oběda ve fitku:)... A to že se mi podařilo doběhnout v limitu má další rozměr. Dosažení cíle, pro který jsme hodně obětovali, je stejně důležité, jako je zázrak důležitý pro naší víru. Dává nám sílu věřit a snít, nadšení a radost do všedních dní. Ronda pro mě není jen nějaký "zářez" na pažbě. Pro mě je spojena s neskutečně krásnou přírodou, odhodláním, vůlí a (a na mé poměry) s relativně velmi promyšlenou strategií..

Takže ještě dříve než se v příštím roce při registraci zahltí Ronda přihláškami z Čech, tak je dobré uvážit, nejen jak jste na tom, ale hlavně, jak moc "to" chcete a co všechno jste ochotni pro ten váš sen udělat... Upřímně, já jsem vzal všechno, co bylo v mém "běžeckém trezoru" -- natrénované objemy.. rychlost, plány na nějaká umístění... položil je na "oltář" Rondy, přidal ještě další hromadu času a úsilí.. a všechno to zapálil:). Pak to jde.. i pro takového "staříka" z nížin a bez sportovní minulosti.. Slovy Yula Brynnera ze Sedmi statečných, když od vesničanů dostává nabídku na ochranu vesnice ... "Nabízeli mi hodně, ale nikdy ne všechno"..:)

Takže do toho! Na konci června jsou jediné dvě akce, které mě v příštím roce budou držet potenciálně registrované.. Nejdelší seběh na světě (WS 100, kde mám dluhy) a Ronda dels Cimps. Pokud získám loterii, pojedu zkusit "sundat pytel" a dokončil WS, jinak moje srdce bude s velkou pravděpodobností opět bušit pro Rondu:).

Televizní věž konečně na obzoru





Po něčem tak mimořádném, jako je Ronda je těžké se vracet k obyčejnému pobíhání, tím spíš, že jsem den po mém návratu už zase seděl v letadle a mířil služebně do Tbilisi. Po dvou usilovných pracovních dnech budu mít dva dny o víkendu volnější, proto seděla vedle mě moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, abychom si trochu užili jeden druhého a společně poznali tu velkou zemi "sovětů"..:). O společně dovolené se snažím minimálně běhat, (Je to těžké.. moje nejmilejší občas reaguje na slova běh, potřebuji si jít zaběhat, atd.. asi podobně, jako rozdrážděný býk na červenou vlajku:). Nicméně v sobotu jsem dostal na dvě hodiny volno a vyrazil hledat nějaký ten městský trail:).. Od svých studentů dostávám tip na vrch s televizní věží, matku Gruzii a jezero:). Vybíhám od školy, pod hranicí kopce a hned poznávám, že Tbilisi není město pro lidi, ale pro auta:(. I v těch nejužších uličkách jezdí o 106, na chodce troubí, o běžcích (tedy jsem patrně zde široko daleko jediný) nemluvě. A tak se snažím vymetat příkopy, zbytky chodníků a toužebně odbíhat (a zase se zklamaně vracet) z hledání cestičky vzhůru a mimo chodníkové zóny..

Tbilisi pode mnou


Osvěžil jsem svoji ruštinu, protože anglicky tady mluví jen pár mladých... A hned se ptám na cestu. Na věrch?.. I pěškóm? Ja něznáju..:).. Pešky to neznali a doporučovali přejít na druhou stranu řeky a vzít sólo lanovku, nebo autem/taxíkem a oklikou, kde to žijeme? :)... Po nějaké chvíli jsem nahoře u matky Gruzie a postupně nalézám "hřebenovku" k televizní věži, kde se nachází jejich místní park kultury a oddechu:). Jestli tady na podzim budu, tak bude potřeba dobrá příprava. Při "hledání" cesty mě málem zatkli, kousek na vršku byla televize a nějací místní politici, hromada ochranky.. a teď do toho přiběhnu já s běžeckým batůžkem (bouřlivák), ve kterém mi nepokojně poskakuje ze strany na stranu láhev vody:). V bezpečnostním sboru je patrně silné zastoupení Rusů, protože se domlouvám bez problémů.. Na dotaz, kde jsem se naučil dobře rusky, boduji s naučenou odpovědí z gymnázia .. Je to světový jazyk, jazyk Lenina!:) [Eto miravoj jezýk, jezýk Ljenina!:)] a tak jsem "propuštěn" a nacházím chodníky, schody a cestu k věži. Bohužel po čistém trailu ani památky.. buď mě vede zpevněná cesta, nebo systém schodů a zábradlí.. Ale co, je to lepší, než rezavým drátem do oka. Představte si, že v Tbilisi se po ulicích a v přilehlých končinách pohybuje přes 5.000 toulavých psů. Zdá se mi to jako dobrý odhad, protože jsem jich potkal opravdu hodně a ne vždy jsem se cítil v pohodě:). Ve finále kolem trojice, která hodně připomínala vychrtlé a hladové kojoty z Nového Mexika, pádím do bezpečí akademické ubytovny. [Přesně, jak to říkal běžící Stín -- dva kojoti utíkají před tebou, tři už tě honí:)]. Říkám si, těch 14 dní na podzim (jestli sem vůbec pojedu) bude asi bojovných.. cesty na běhání musím teprve najít, voda pořádně neteče, tedy teče drobným čůrkem a studená.. prý je možné se domluvit s obsluhou, že by na chvíli případně pustili silnější proud a třeba i teplejší:), a ale nemá cenu nasírat místní.. a tak tiše vzpomínám(e) na ledového muže, Machyho!
V tom "Panteonu" je obestaven jeho malý rodný dům

Ve volném dni, nakonec taxíkem objíždíme Gruzii. Vím, že podruhé sem svoji manželku už nedostanu:), a tak vidíme skalní města i rodiště Josifa Visarionoviče (Stalina), já se za drobný úplatek "děžurné" dostávám jak do jeho válečného vagónu, tak i do světničky, kde se narodil. Sovětský a komsomolský duch je všude.. Ještě že tu nejsou kamarádi, to by zase bylo "závazkové" (běžecké) hnutí..:)

Konec legrace.. Jsem v Čechách a zase se začínám postupně rozbíhat. Je to hodně klopotné, připadá mi, že jsem se v čase vrátil o x let zpátky, běhám pomaleji, zdá se mi, že ranních 15km do práce je na hranici uběhnutelného maxima... Dneska při venčení Deri na mě pokřikuje skupina mládežníků. Uvědomuji si, že mám na sobě jedno ze svých ultramaratónských finisherských triček:). ..

Ne, nečórnul jsem to, chlapci, v tom se mýlíte...:).. Uběhl jsem to, i řadu dalších závodů.. Ale tak to má být, co je za námi, je částečně zapomenuto.. Zase se musím vrátit, srovnat tělo a hlavu.. protože 1.srpna chci znova otestovat svoje nohy a morální sílu na okruhu v Kladně... Ano, ano.. když může stařík pobíhat po horách, tak by měl zvednout rukavice kamarádů na rovině a na silnici.. zatnout zuby, vypnout se.. a porvat se nejen s nimi, ale i s časomírou na vyhlášené 24h.

Udělám, co bude možné, žádné výmluvy, budu závodit, co to půjde. S pokorou, s odhodláním a s nadšením.. Ano, ultramaratónství není vidět... Normální starší chlápek se psem, co na tom:)... Ale mám zase chuť se s tím porvat, snažit se někoho předběhnout, sledovat ty nejlepší.. bojovat se všemi a hlavně sám se sebou a s časem... a pak se těšit v cíli na pivo.. Protože to všechno podle mě k ultra neoddělitelně patří. Ta vytrvalost, boj.. a rychle dodávám kamarádi a pivo!:) Co na tom, že to není vidět, aspoň vím(e), že mě to fakt baví..

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)