středa 27. listopadu 2013

Jak Honza dostal princeznu.. pardon registraci na Western States 100 (!!)

Nevím jak začít.. Miluju  pohádky a věřím ve šťastné konce. V tom jsem - navzdory svému věku - pořád malý kluk:)...

Minulé dny a částečně týdny jsou poznamenané mým -- asi až patetickým (nebo pathetic?:) -- úsilím, kdy bojují i sám se sebou a snažím se .. nezradit svůj "lamí" a poctivý přístup.. Asi navzdory všemu, všem i sobě:).. Zápisek z neděle, kdy jsem málem "padnul" v údolí, abych se následně zvednul a doběhl domů -- ten ještě visí na blogu..:)

Vzpomínám si na svoje pocity, když jsem to psal.. Když jsem si málem zoufal... Kdy jsem si znova četl slova mého nejlepšího kamaráda BS, která mi mluví z duše a nejlépe to vystihují danou chvíli:
"Pak chce mít člověk v hlavě tmu a běhání je prokletím. Nikoliv pro radost, ale jen proto, že musí. Protože jinak žít neumí. Možná ani jinak žít nechce, nebo se jinak žít bojí. A jako již tolikrát před tím ... levá před pravou, pravá před levou ... občas zakopne, občas si zkroutí kotník, někdy dostane větví do ksichtu nebo mu trny akátů rozedřou na holení kůži do krve. Dech tradičně nestíhá a pot pálí do očí. Neví jestli ho to ještě někdy bude bavit ale přitom neví jak přestat."

Nevím proč, ale přesně v tomhle duchu.. v pondělí brzo ráno beru Deri na pomalý 5km okruh.. Běžíme začátkem údolí, kolem Asuánu, já občas zakulhám a syknu, Deri kejchne... Na nás obou je vidět, jak se to v nás mele..:)... Po chvíli Deri přestane kýchat a začne mi zezadu skákat na pravou (bolavou) nohu. Je z toho poznat ta její neuvěřitelná a nakažlivá radost, že jsme zase byli -- i když na chvíli -- spolu běhat. A tak když večer - opatrně našlapujíc:) -- říkám svoji nejmilejší manželce, jasné Slunéčko, že v úterý po ránu poběžím do práce, tak se na mě dívá trochu nevěřícně, ale naprosto chápavě:)...

Ta cesta do práce nebyla úplně "easy":), kolem 3-4km mě zase v noze začalo píchat, až jsem si říkal, jestli bych se neměl vrátit?? Před sebou celé údolí... Zopakoval jsem si pro jistotu synovu hlášku [..."Nebuď taková holka!":)] .. a v klidu pokračoval dál... abych se nejen dostal do práce nejen už bez bolesti, ale celý den následně prožil bez kulhání a bez dalších problémů..:).. [ťuk-ťuk:)]

Abych to zkrátil. Dneska po ránu venčím Deri.. Pípne mi na mobilu e-mail. Zmrzlýma ruka ťukám na display a čtu ...
Congratulations you have been selected to participate in the 2014 Western States - 100 Miler!
However, we need your confirmation.
Please use the link below to confirm OR decline your entry. You must respond immediately!

Lhal bych, že v tuhle chvíli nemám v očích slzy.. Jasně, rozum říká, že "special consideration" jsem dostal asi pro řadu důvodů.. věk, "obskurní" zemi:), americký kvalifikační běh, možná i proto, že jsem se do loterie registroval skoro okamžitě po jejím otevření.:). Ovšem srdcem to cítím úplně jinak.. To třeba ta neděle-pondělí-úterý... jako v té pohádce, kdy si hloupý Honza nakonec zasloužil princeznu:)...

Co pro mě účast na Western States znamená?.. Díky Stínoví to byl první závod, který mě nadchnul a získal pro myšlenku ultra... Při této příležitosti (a v předvánoční čas) doporučují nákup nebo alespoň shlédnutí DVD "Unbreakable" (Nezlomní) -- Western States 100. Lip než BS to stejně nikdy neokomentuji a tak doporučuju přečtení originálu.. ZDE (!!) a shlédnutí filmu. Určitě vím, na co se podívám dneska večer.:).

Nejlepší konec tomu dala jedna paní včera u Václaváku, když jsem dobíhal s batůžkem (už bez bolesti) ke své práci.. čekám na přechodu a (patrně přihlouple) se usmívám... Na důvod své radosti odpovídám po pravdě.. Někdy to dře.. ale já běhám moc rád!

Běhu zdar! Ultra zvlášť!
Děkuju Stíne!!!!
12:)

pondělí 25. listopadu 2013

Stay focused... aneb soustředím se na nejbližší met(r)y

Zrovna nedávno jsem si říkal, že v mlze člověk vidí jen malý kousek před sebe, a tak snadno může ztrácet svůj cíl, ale jak koukám při svých pravidelných bězích čím dál častěji na kužel světla z čelovky.. Tak si říkám, ono na tom soustředění a upínání se na ty nejbližší metry (a mety) určitě něco bude..:)

A jak běžím v tom vlhkém podvečerním šeru/tmě a snažím se skotačit mezi kalužemi a blátivými partiemi v Prokopském údolí... Pečlivě koukám a zkoumám, jak se "blátíčko" leskne a snažím se podle toho si zapamatovat a odlišit, jak vypadá pevné, měkké a zrádné bahno:)... zrovna, když se mi zda, že už v tom mám jasno (soudím podle toho, že delší dobu už "nebruslím" a neválím se po zemi), tak je konec blátivého úseku... Je mi ale jasné, že to do příště zase zapomenu a budu to muset zkoumat znova..:). Moje (marné) snažení mi připomíná mého spolužáka že studií, který v rámci programování "ladil" program na určení neplodných dní své dívky.. A než ho stačil patřičně vyladit, musel se ženit... Inu, člověk se neustále učí..:)

Stejně tak já v neděli... Měl jsem na běh dostatečné časové okénko, ve kterém to vypadalo, že v pohodě si uběhnu nějakých 25-28km [a zdárně si tak splním svoji 100km týdenní normu:)]... žádné násilí, žádný závod, jen tak si křížem/krážem proběhnu údolím, zaskočím na Dívčí hrady a zpátky... jenže asi na 13-14 km mě z ničeho nic začala šíleně bolet pravá achilovka. No fest:). Říkám si, no já se snad domů ani nedostanu, to abych se odbelhal někam k cestě a zavolal svoji nejmilejší manželce, jasné slunéčko:), aby mě přijela zachránit...

Ale asi hrdost, nebo zarputilost, prostě nějak se to ve mně vzepřelo a že to rozběhám... A tak mě po malé chvíli rozbolelo levé koleno:), záda a začalo mě píchat na prsou:)... Kdyby bylo hezky počasí, tak si řeknu.. "dneska by šlo:)" [podle Pavla, který říkal, že jednoho krasnýho dne se totálně zhuntovaný rozložíme na součástky a umřeme:)]... Ale vlastně nic jiného jsem neudělal, než, že jsem zpomalil a snažil se pořád běžet... Vlastně ve finále jsem doběhl domů (kratší cestou - 21km) skoro v pořádku, achilovka schůdná, umírání odloženo:)...

Doma přemýšlím, co s tím... Hned jsem si vzpomněl, že můj Phiten asi už přesluhuje:), tak jsem si na noc vzal nový (teď jsem modrý), otevřel láhev vína... a tedy, ráno pro jistotu neběžel do práce, abych nebyl zbytečně ve stresu... Večer jsem si říkal, že si dám pro jistotu pár dní pauzu od běhání... Jenže.. přijdu domů, vidím Deri, jak je nešťastná, já taky neskáču metr do výšky:), a tak jsem se převleknul, vzal Deri na vodítko (ať zbytečně nelítá) a oběhli jsme jednou Asuán a domů (5km). Deri kýchala jen jednou a já si párkrát zakulhal:), ale myslím, že oba jsme byli potěšení, protože jsme to čekali o řád horší..

A tak stejně jako s čelovkou, soustředím se na nejbližší cíle.. což je stručně -- běhat:).. a zase bez omezení.. Uvidíme zítra, ale až zítra, protože jak říká velmi pozitivně Scarlett O'Hara.. "Tomorrow is another day!!" :)

Běhu zdar! Ultra a ultra-úsilí zvlášť! 12:)

středa 20. listopadu 2013

Dočasně bez trenéra...

Nemám trenéra... Deri onemocněla. Teče ji z "nosu", chytla nějaký zánět do čumáčku (asi vir nebo poranění), nesmí moc ven.. a tak se já musím potácet tím bojem za lepší běžecké zítřky sám..

V pondělí jsem byl s Deri na veterině.. jak v čekárně, tak u lékaře slyším od známých pejskařů i veterináře obligátní .. Tak už jste ji uhnal, chudinku, co? :)... Naštěstí Deri tyhle řeči nevnímá a nechápe, že ji nechávám doma a běhám bez ní.. Snad bude brzo v pořádku a budeme zase moci pobíhat spolu...:)

V úterý jsem při odpoledním výběhu málem "ukradl" několik psů.. jsem totiž rozený psovod.:). a i když běžím bez Deri, tak se na mě nabalují jiní psi.. Tentokrát jsem se dvakrát musel vracet skoro dvě stě metrů k paničkám/páníčkům, aby o své čtyřnohé miláčky natrvalo nepřišli:)... Pejskové asi poznali, že by se mnou dobře běhalo...Málem jsem se při tom víc seznámil s jednou "paničkou":)... Okamžitě ale myslím na Deri a na svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko a rychle prchám pryč...Deri běhej zase se mnou!! Potřebuju tě!!.. :)

A v téhle neklidné době já tradičně (= usilovně a upachtěně) začínám svoji "běžeckou" přípravu na nadcházející rok.. Ano mohlo by se -- asi po právu -- zdát, že je to naprostá ptákovina.. Proč se "stařík", který před pár lety vstal z gauče, tady pokouší o nějakou zimní přípravu, když tomu vůbec nerozumí, že? :) No nic sofistikovaného, žádný strachy... Prostě budu zase v maximální míře běhat a veslovat, protože, takhle jsem to dělal vždycky.. A to úsilí a touha tady také byly vždycky -- bez ohledu na moje výkony a překonané vzdálenosti..:)

A proto budu s "trenérem" v klubovně zase veslovat:)... nechce se mi.. co nechce se mi.. všechno se bouří proti tomu:).. Stejně tak si vyčítám, že bych měl lépe zvládat jídlo.. Říkám si, ještě tak 5kg zhubnout, pokud chci alespoň krátkodobě nějak bojovat proti proudu času:).. a trochu toho Stína na jaře na ZG prohnat:)..

Je to symbolické... Věci i lidé se teď častěji ztrácejí v mlhách, i já si třeba myslím, že běžím do mlhy... Není vidět dál než na pár kroků a člověk může snadno pochybovat o svém směru a cíli. Navzdory tomu, že mám za sebou nádherné sobotní běhání po trampských osadách.. ano.. Stejně trpím pochybnostmi... Naštěsti se znova dostávám k tomu ústřednímu a důležitému rozhodnutí... Je potřeba se o to poprat a tak teď mi připravte teplé prádlo:)! Je třeba jít na barikády:), je třeba jít bojovat..:)

Naším bojům a úsilí zdar! Ultra zvlášť! 12:)

sobota 16. listopadu 2013

Pomalé šípy v akci, aneb běžecká pocta českému skautingu:)

Jasně, je podzim... Hodně nás pobíhačů si bere volno, odpočívá, někdo si léčí zranění nebo počínající chřipku... Asi je v nás větší tendence k tomu mít špatnou náladu, podléhat různým tlakům, motivačním krizím, depresím... Ale od toho jsou kamarádi, aby se "někam" společně vyrazilo a udělal se třeba hezky běžecký výlet... Ovšem spojení s bratranci Veverkovými, to je v téhle kategorii něco jako expres do dětství... Když se všichni tři (bratranci v triku) zapojíme do plánování výletu po trampských osadách a do vymýšlení všech možných šílenosti... Nemůže to dopadnout špatně.:)

 K čemu bych to tak přirovnal... Ve čtvrtek u nás na okraji Prahy napadl první sníh. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi líčila, jak na parkovišti u obchodního centra lidí začínají nadávat, že zase už padá to bílé svinsvo... A v tom kolem pobíhají radostně malé děti a mávají rukama, lapají sněhové vločky a nadšeně volají... Novina!!! Skvělá novina!!!! Padá první sníh!!! :) :)

A tak, když se společně předháníme ve vymýšlení různých (bratranci prominou) ptakovin, tak mám asi stejný pocit, jako ty děti... a můžu nadšeně volat... Novina!! Skvělá novina!!! Mám stejně trhlé kamarády.. :) Podzim/nepodzim, deprese/nedeprese, chorůbky/nechorůbky..:)...Neztratil jsem tu radost.. a Veverkovic "chlapci"??? ...Ti už teprve ne...:)

Pro pořádek musím dodat, že taky na mě leze/lezla nějaká rýmička, možná ten noční běh domů v ledovém bavlněném tričku z besedy v Running Mall tomu moc nepřidal, ovšem zůstat doma a zrušit moji účast na plánované "skautské" akci?.. To bych stoprocentně onemocněl..:)

 A tak když se po ránu chystám na Smíchovské nádraží, beru si s sebou pro jistotu balík silných papírových ubrousků na smrkání... z oči mi teče, nos ucpaný.. Hlava taková divná:).. Ale všechny "zlé" myšlenky zaháním, koneckonců, poběžíme pomalu a přeci pomalý běh....ten léčí všechno..:)

Ještě se snažím si vštípit pokyny Veverky Pražského na probíhající oddílovou skautskou soutěž (kůň je za 1 bod, za sprosté slovo se bod odečítá) a spěchám na stanoviště. Vítáni bujaré a po chvíli bratři Cikán, Dřímal i Puk svorně nastupují do dostavníku (=autobus 390) a míříme až ke hrázi Slapské přehrady...

Začínáme náš běh kolem svatojánských proudů... Tady jsem nejen příjemně překvapen, ale znovu přesvědčen, že jsme vybrali dobře... Běžíme kolem stánku se suvenýry, s historickými pohlednicemi.. který tam je úplně opuštěný, jednotlivé položky mají svoje cenovky, uprostřed je košík plný drobných... Nikde nikdo... Mám neskutečnou radost, musím si stánek vyfotit, abych věděl a připomněl si tu víru/naději, že u kolébky českého skautingu se prostě nekrade.... Že tady se zase chovají lidé normálně a hezky a myslím, že to musí dát kolemjdoucím dostatečnou hrdost... Ano, lidé mi věří, že zrovinka já jsem lepší a že nekradu:)...

Všechno je relativní.. Pro úplnost (jako statistik výpravy) upozorňují všechny účastníky, že náš souhrnný věk dosaduje úctyhodné hranice 149 let... když v tom předbíháme pomalu a rozvážně kráčející skupinku cca 45-50 letých turistů... Jeden z nich se tak zasněně podívá na naší trojici a řekne.. "Jóóóó mládí.." :) :)

Trasa nádherná!!! Tedy, když běžíme naproti "Mařence" tak zbaběle a poťouchle čekám, že bratranci, coby praví horolezci vzpomenou na nějaké zážitky z lezení a i to silnější slovo uklouzne:)... Ale kdepak, jen tak s pozvdechem vzpomenou, kudy to vlastně lezli, slzu zamáčknou:) a už zase běžíme dál... Veverka Sudetský už viděl dva koně  (!) a já tak akorát.. houbelec (!).. Chtěl jsem říci něco silnějšího, ale zatím držím čistě konto..:)

Probíháme postupně nejen Ztracenku, ale i Maják, Luisianu, Orinoko.. i bájnou Askalonu.. prostě včetně Svojsíkova pomníku to byl běh po stopách českého skautingu, či krajem Kájí Maříka. Jsem dojatý, i když žádného zpropadeného (držím se!!!) koně jsem zatím neviděl..:)

Ovšem v Mnišku pod Brdy při nákupu vody se mi moje zbabělé lákání bratranců na sprostá slova vymstilo. Skautská soutěž mi totiž začíná rychle unikat. Vypadla mi čepice a bratr Puk mě upozorňuje, že mi ji vítr bere.. Poděkoval jsem mu [všude je plno holubů, kteří se hrnou k čepici] a říkám, musím si dát pozor, aby mi ji neposr*li holubi (!). V tom si uvědomím, co jsem řekl... a naštvaně to komentuju.. zasr*ní holubi a bod je v prd*li... Tedy, jak sami poznáte, ono těch bodů bylo ztracených výrazně víc..:).

Pochopitelně, Veverka Pražsky (plantážník jeden!!) měl skautskou soutěž asi předem zmáknutou, protože běžíme místy, kde se pase skoro celý stádo koní a tak obratem získává neuskutečný náskok a to Veverku Sudetského vede k prohlášení, že bratr Dřímal určitě věděl, že se ty sv*ně tady budou pást..:)..a připojuje ještě několik pregnantních komentářů a získává ještě řadu dalších záporných bodů:). . Ve finále bratr Puk naštěstí uviděl větší skupinu koní, což mu pomohlo se dostat k nule, ale já jsem v minusu dosahujícím téměř parametrů ruské zimy. Vítězství VP už je jasné a tak si aspoň touto cestou od plic ulevím:). U kamarádů se rychle omejeme, převlíkneme, dostaneme i najíst a hupky šupky do Prahy...

Celý výlet měl úplně neskutečné parametry, počasí, náladu, kamarádský rozměr, ale i číselné hodnoty byly skvělé [například souhrný nákup tekutin v Mnišku -- 112Kč, celková doba běhu 6:12 (:12) -- tedy na těch extra 12s jsem si počkal:) ]... Když večer vystupují z metra tak si a v nočním parku najednou uvědomuju, že je mi výrazně líp než ráno... Z nosu, ani z oči mi neteče, hlava už neboli.. Dobrá nálada.. příjemná únava..:)

Běhu zdar! Běžeckým ultra výletům a kamarádům zvlášť! 12:)

čtvrtek 14. listopadu 2013

Běh do tmy...Běh domů...

Jak nám posunuli čas a jak se převrací listopad do druhé půle, tak vím, že ještě asi měsíc budu běhat "do tmy"... než se to zlomí, den se začne prodlužovat a zase začneme běhat "do světla"... Protože to vím (??), už jsem si připravil čelovku jako nezbytnou součást své výbavy.. nicméně rouška tmy mi často přichystá veselé zážitky..

Včera jsme běželi s Deri večer kopcem... mokré listí se smeká a tak ji říkám.."Nechápu, proč se dereš vzhůru po gradientu... vždyť to můžeme oběhnout menším obloukem, mně se to smeká, jsem jak koza na bruslích" ... O pár kroku výš narazím na chlápka, který z kopce tlačí kárku se dřevem. říká, já počkám.. až mě oběhnete.. a kde je ten druhý? Jaký druhý? No ten váš kamarád, jak jste si s ním vyprávěl.. No o tom gradientu... :):).. Říkám... to já si povídám se psem.. O gradientu?? [ten chlápek si mě těžce vychutnával:)] .. Odpovídám bez uzardění: "Jjo.. já mám chytrou fenku.. Jmenuje se Derivace"..:).. Teď měl zase chlápek co dělat, aby udržel kárku, jak se smál..:)

Ovšem nejvíc mě dostal jeden důchodce v pondělí, když nás viděl, jak se s Deri vracíme [Deri tradičně v hubě šňůru, táhne mě přes park domů] .. a povídá mi.. To je ještě mladej pes.. ten by chtěl do údolí.. a pustit na volno.. Aby se mohl trochu víc proběhnout :) :)...Co na to říci, že?? :)

Inu pes, jak říkám často, a moje Deri obzvlášť... je perfektní sociální lubrikant... odstraňuje zábrany a pomáhá naprosto neznámým lidem se spolu bavit.. [K nezaplacení:)...]

Dneska -- tedy ve středu měli v Running Mall besedu Anička a Sam Strakovic. Dělal jsem si legraci a známým jsem říkal, že "Skywalker jde na besedu se Skyrunners":)... Těšil jsem se a opravdu to stalo za to. Dokonce jsem snad dostal i pár užitečných rad od Anky, jak běhat z kopce:).. Jen škoda, že to vědělo tak málo lidí... Po besedě mělo následovat tradiční proběhnutí s "hvězdami", jenže jak Anička, tak i Sam byli nějací potlučeni:).. a tak jsem si říkal, že by bylo rozumné a stylové na jejich počest běžet z besedy domů..

Jenže-- nebyl bych to já... Už odpoledne zjišťuju, že jsem si nechal doma čelovku.. Po besedě shledávám, že jsem si nevzal ani běžecké tričko (!), tedy zaplaťbánbů, že mám boty a bundičku.. Ovšem bez čelovky a v bavlněném tričku.. no to bude zajímavá "kulturní zkušenost":) .. [Pro vysvětlení...Tenhle obrat používal můj kamarád v situacích, kdy ho například bezdůvodně zavřeli do vězení v Bulharsku.. prostě říkal to tehdy, kdy to bylo celkem náročné, ovšem, ex-post, tedy poté, co to přečkal, si to těžce užíval:)]...

Takže se kolem osmé hodiny loučím se všemi, a vybíhám nejdřív kousek s Michalem a jeho ovečkami, pak se odpojují, sbíhám z Letné k řece, přes most, po náplavkách. Nezastírám, byla mi fest zima:), bavlněný krátký tričko pod běžeckou větrovkou není úplně optimální kombinace do mrazem vítající noci..:)... Jakmile jsem odbočil od městského osvětlení, tak jsem viděl skoro houbec. Tedy, nahoře na obloze -- ta velká čelovka = měsíc -- svítila, jenže, jak začala sedat a namrzat mlha kolem, i mně na brýlích:), tak bylo všechno kolem takové šedo-bílé.. no párkrát jsem sebou málem majznul a to cestu znám nazpaměť:).. ALE JE TO JEDNO!!!

Věřím na znamení a snažím se podobné situace brát spokojeně/s pokorou/s radostí/nedočkavě... prostě, jak to přijde..A je zajímavé, že to povětšinou přinese plnou náruč radosti. Navíc, když jsem nechával vzkaz pro svoji nejmilejší manželku (jasné slunéčko), že jsem pako, že jsem si nechal doma čelovku a další věci, že vybíhám později a dorazím ještě déle... Tak mi na to odpověděla.. Že to nevadí a že kdybych zabloudil, tak ať zavolám, že si mě dojede kamkoliv vyzvednout:).

Už jenom pro tyhle vzhazy, už jen pro tenhle pocit stojí za to čas od času bloudit.. Aby člověk věděl, že na něj jeho blízcí čekají... Ať žijí návraty, ať žijí naše ztřeštěné nápady..

Běhu zdar, ultra zvlášť! 12:)

PS. Byla to zajímavá kulturní zkušenost:)..To triko na mně málem přimrzlo(!).. Machy by měl radost;), ovšem můžu empiricky potvrdit.. není to úplně nejlepší nápad:).

čtvrtek 7. listopadu 2013

Sám sobě hrdinou i kašpárkem...

Z novin, z internetu, z plakátů ... na nás různě vyskakují běžečtí propagátoři-guruové a vyzývají nás k běhu, radí, motivují... Jenže, když jsem dnes ráno, při čekání na přechodu v běžeckém (s Deri po boku) dostal otázku... Kdo vlastně je ten můj běžecký guru a vzor, který mě nutí a pomáhá mi běhat a nevzdávat to... [...Přece musíte mít svého běžeckého hrdinu??]... Musel jsem se zamyslet...

Jak řekl slovo "hrdina", hned mi vyskočila v hlavě tolik citovaná replika z B.Brechta, kdy v závěru na větu "Nešťastná země, která nemá hrdiny... Galileo Galilei odpovídá své.. Nešťastná země, která potřebuje hrdiny...

Miloš (a ostatní mediální hvězdy) jistě prominou, ale našel bych hromady lidí, které bych v běhu a v životním kolotu vyzdvihl výrazně výš a od kterých si snažím něco "vzít" .. maličko se motivovat... Můj kamarád lékař, který při pravidelných cca 7 hodinách na operačním sále a související práci a rodině se dokáže dobře připravit a parádně uběhnout maratón... Kolem se pohybující maminky, které nejen, že zvládají malé děti, domácnost, ale při tom všem různě běhají.... Živelně radostná "Veverkovic" rodina":)...  Pochopitelně pro mě tradičně motivačně vysoko stojí boje mého nejlepšího kamaráda BS, atd..atd.. Prostě to spojení normálního života, úsilí o každodenní (pocit) štěstí má u nás "obyčejných" běžců/pobihačů často heroické rozměry a je nad všechny "vůdce" a "hrdiny" .

A tak mě zrovna dneska napadlo, že vlastně každý z nás je potažmo sám sobě vzorem, svým hrdinou...Jen my sami víme, kolik musíme překonávat překážek, nástrah a pokušení:) to -- aspoň já mám ten pocit --, ten boj a úsilí nás dělá lepšími a silnějšími... Protože přeci nesmíme sami sebe zklamat!

Jako dneska... V rámci (hrdinského) boje:).. běžíme s Deri její oblíbenou trasu... všude šíleně bláta, cesty kluzké.. při seběhu zakopnu o skrytý kořen/pařez a dost šeredně letím dopředu... Ležím na zemí [a teď přijde ten heroický prvek:)] .. pomalu kontrolují svoje nohy, ruce, hlavu... pravá noha natlučeně bolí na několika místech... tady by to chtělo detail kamery, která by ukázala moje slzy na krajíčku:) a jak s bolestivým sykáním se snažím kutálením postavit na nohy a jak následně a postupně se zase vracím do života a než doběhneme domů, jsem zase "hrdina":)... Jenže... já se téměř vždy buď chtěně nebo nechtěně stávám veselým kašpárkem... Jak tam ležím a kutálím se po zemí, tak Deri hned zalehne na záda a taky se tam kutálí.. Dojatě si říkám.. To je oddanost !!! Jenže pak vidím, že se Deri vlastně (stejně jako já) valí v koňských lejnech!!!!  :).. Povídám ji, fuj .. Ty prase!!! Deri se na mě dívá úplně nechápavě.. Paniček se "parfémuje"...a já bych nemohla??? :)

A tak než rozhýbu natažené a trochu natlučené tělo, tak se musím smát jak blázen.. a znova uvědomují, že ne nějací guruové, ale to jak jsem se tam (nejdřív nešťastně, pak vesele) válel v těch výkalech, charakterizuje moje úsilí i radost nejvíc... K tomu všemu Deri šťastná.. konečně máme stejný "parfém":), to se to teď poběží úplně samo, jen kdyby se ten paník tolik neflákal:)...

Z dnešního běhu si znamenám jasné Brechtovské poučení... To že se člověk občas vyválí v lejnech jaksi patří k životu a pobíhání ... Ale šťastný běžec/pobíhač nepotřebuje žádného hrdinu... On je sám sobě kašpárkem i hrdinou :) ...

Běhu zdar! Ultra zvlášť!
Ať vždycky v sobě toho hrdinu najdeme, stejně jako toho kašpara..:)
12:)

neděle 3. listopadu 2013

Zapomnětlivost je skvělá vlastnost...:)

Zapomínám a díky tomu jsem často veden k výrazně větší efektivitě a produktivitě, protože vlastně musím zvládnout výrazně víc věci (..už jsem zapomněl, co všechno jsem v minulosti slíbil:)... Umět zapomínat na detaily nějakých ústrků nebo jen zdánlivých problémů je v normálním životě také myslím k nezaplacení...


I když člověk třeba zapomene pár věci na závod doma, tak to taky nemusí být špatně, možná právě naopak... tím pádem se například vyřeší dilemma co na sebe, úvahy jestli si má vzít tričko s dlouhým/krátkým, nebo dvě... mě netrápí, když mám s sebou jen jedno tričko s krátkým, beru to, co mám a jsem spokojen, že:)?... Když zapomenu doma čelovku, tak je často tím určena trasa, a délka, kudy běžím... prostě žádný stres, je to potřeba brát pozitivně, jako znamení:)...

Se zapomnětlivosti se krásné pojí i jistá nevědomost, která je mi při běhání vlastní..:)..Pořád rád poslouchám ty příběhy lidí, kteří nevědí/zapomínají na to, že mají určitý věk:).. a prostě běhají, sportují, pracují, radují se ze života.. jako by nic:).. Stejně jako ten indián v knížce Born to run, který obden běhal maratón přes hory, protože nevěděl, že už je moc starý a neměl by to dělat:)..

 V těchto dnech.. možná díky různým šokům, zmatkům a nečekaným zvratům.. jsem se snažil běhat kde to šlo, snažil se držet rozměr komutačního běhání, ale na dvojsměrky to nevycházelo.. Ale ta moje hlava děravá, ta mi vždy pomůže:)... V posledním týdnu se celkem citelně ochladilo, a když si jsem si zapomněl  vzít do báglu bundu/mikinu, tak jsem udivoval kolemjdoucí svým letním oblečením (v tu chvíli se cítím nechtěně jako ledový muž Machy)..

A tak možná díky své zapomnětlivosti trochu lépe chápu pocity otužilců... teď, když na mě v tričku koukali lidé schouleni v kabátech, ukrývající se před nepříjemným chladným mrholením pod deštníky/klobouky/zvednutými límci svých kabátů.. a já jdu kolem (sklerotik) v tričku s krátkým rukávem, na zádech běžecký batůžek (Bouřlivák) .. a úsměv na rtu:)....

Začátkem týdne jsem na dotazy jestli jsem otužilec odpovídal... ale kdepak.. Jsem sklerotik!!:).. Já si jednoduše zapomněl mikinu doma:).. Ale nejlepší zakončení to mělo ke konci týdne, kdy na podobnou otázku na Karláku odpovídám tradičně.. Sklerotik..:)... Chlápek před trafikou se usměje a říká.. Mě nemusíte lakovat.. Já vás tady v tom tričku vidím často:).. Ale moc se mi líbí, že jste takovej skromnej!!:)

A tak naší zapomnětlivosti zdar! Jen si připomínám...přitom všem zapomínání...nezapomenout běhat a nezapomínat si dělat radost!:)

 Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)