neděle 22. dubna 2018

Koblížek a Kocourek na cestách., tentokrát na Lazovské 100, aneb co nemáš, nepotřebuješ stále platí:)

Restaurace v Piešťanech - nádherné retro
Kdo by mě neznal, myslel by si, že moje zážitky jsou čistě psychedelické, patrně psané pod vlivem nějakého silného psychofarmaka... Ale není tomu tak. Všechno jsem měl celkem pečlivě promyšlené, do poslední chvíle jsem byl rozhodnutý pracovat a balit a chystat se až v pátek dopoledne, přeci se dokážu zabalit rychle, ne?:) navíc ve vlaku bude dostatek času si ještě odpočinout....

Nicméně v pátek dopoledne si moje nejmilejší způsobila tříštivou zlomeninu lokte a a tak místo balení před polednem objíždíme rentgeny, chirurgie a čekárně v Motole píšu Martinovi, aby zrušil moji jízdenku, že to balím. Ovšem moje nejmilejší po chvíli říká, že jde na operaci až příští týden a že mě doma v principu nepotřebuje...:). Trochu mě to zasáhlo:), ale jako správný drsňák hned volám Martinovi.. se slovy -- odvolávám co jsem odvolal.. slibuji, co jsem slíbil:) -- ho prosím ať neruší jízdenku. Martin říká, že to bylo doslova vteřiny před závěrečným kliknutím..

Přijíždím domů, ve spěchu všechno, co vypadá použitelně nacpu do báglu, hodím jedny běžecké boty v igelitce, na nohy si beru pro jistotu extra “psí"  asics (staré černé, co už mám, jen když jdu venčit Deri), ale v nouzi by se v nich dalo ještě běžet.. Na závod beru svůj bágl černé pivo se základním závodním vybavením, baterky, čelovky, navigaci.. Není čas na nějaké rozjímání a dojetí:), říkám si, že jsem mrcha, odjíždím pryč, žena pochroumaná na těle a na duchu, v sobotu má navíc narozeniny.. Ale má pravdu, byl bych tady k ničemu. Zanadávám v duchu a decentně, popadnu věci a běžím na metro, vím že mám tak asi 5-7 minut rezervu, abych chytil vlak.. Utěšuji se klubovým heslem co nemáš, nepotřebuješ -- bez toho, že bych tušil, jak moc si ho budu opakovat.:)

Vlak do Piešťan je z kategorie zážitková akce - přímá linka Praha-Piešťany je sestavená patrně z vyřazených lokálek německých drah nasazených v Čechách jako mezinárodní rychlík:). Horko jako v sauně, na dotaz na funkčnost klimatizace následuje odpověď, že máme okna a větrák. Na tramvaj to bylo luxusní, na vlak krásné retro, jak stoicky prohlašoval jeden z K:), záleží na úhlu pohledu...

Na příjezdu do Piešťan dáváme pro jistotu jídlo, smažený sýr s housce v neskutečném non-stopu. K+K přehodnocují strategii, místo čekání na bus, bereme taxík, který nám zajistí určitě extra hodinu spánku, máme penzion skoro 2 km od startu. Když tam dorazíme, už zavírají kuchyň. Podaří se mi ale přesvědčit obsluhu a kuchaře, aby nám udělal polévku a pivo.. Martin jako správný horský vůdce s naprostým klidem jí polévku a ve chvíli, kdy mu mezi zuby patrně zapraskají kousky ledu:).. na sebe s úsměvem pohlédneme a unisono prohlásíme, že by polévka mohla být i teplejší;)..

Ale jak se říká.. večer chutná ráno pomáhá:).. V mezičase si rychle připravujeme věci na závod a já si připadám jak při losování MATESa - postupně otevírám naházené pytle a tašky v báglu a "objevuji" co mám s sebou. Na Martinovu otázku, v jakých botách poběžím., po pravdě říkám, počkej, musím se podívat!:).. A La Sportivy! Tak to běžím v nich.. Potom nacházím i polštářek a hned se chválím, jak i při tom zmatku jsem skvěle zabalil:). Další otevírání přináší další dobré zprávy. Mám nějaké jídlo, sušené ovoce, krátké kalhoty, ponožky a tričko s krátkým rukávem i nevěstu (Sahara kit), tady ale dobré zprávy končí. Sice mám další sady triček s krátkými rukávy.. asi desatery trenýrky:).. ale nemám spacák a nic do čeho bych se po doběhnutí mohl převléci a přečkat zbytek noci a čas do odjezdu vlaku.. Co nemáš nepotřebuješ.. a to ze ti bude zima v tělocvičně není tvůj problem.. je to problem tvého budoucího já... a upřímně tomu chlápkovi to nezávidím:).

Závod je tak trochu zahalen ve slunečním oparu. Ráno se pomocí Martinem zařízeného stopu:) dostáváme na start, vítáme se Jitkou, nastavuji dobře připravenou navigaci -- věřím si, všechno nechávám za sebou a vyrážím.. Nicméně navigace umírá už po 2.5 hodinách a hned za to platím ..  první kufr..

Slunce fakt pálí a jsem moc rad, ze mám nevěstu, Sahara Kit je moje nezbytná pomůcka -- i když v kritickém časovém období naprosto chyběly potoky, aby se dala namočit. Pravda je, že zabloudění a ztráta vody před Filipovým údolím, to mě málem zahubilo. Postupně přestávám běžet, chůze, která se zpomaluje po chvíli připomíná stařecké šourání. Je mi fakt blbě, neskutečná dehydratace a stanice je děsně daleko. Jjo, kdybych věděl, že je na jiným kilometru, tak bych asi žebral o vodu na začátku vesnice..

Na stanici málem zvracím. Jdu rovnou do hospody, kde se zřítím na židli:), postupně do sebe dostanu dvě Fanty, pivo a vývar.. Přes půl hodiny ležím jako lazar.. pak procházím ještě jednou stanicí, beru několik chlebů se sádlem a rozvážně stoupám pryč.. snažím se vrátit do závodu.. v řadě úseků bych normálně určitě běžel — ted to ale nejde, pořád bojuji se zvracením a snažím se maximálně pít..

Přidávám další bloudění - pro člověka který špatně vidí dodávám, že ty přechody z turistické značky na vlastní značení by jistě zasluhovaly víc značek, upozornění pomocí fáborků a tak.. Ale, co. V duchu mažu jakékoliv predikce dokončení, bojím se, ze už se nerozeběhnu:)... Nakonec dvě rychlá piva na Holubyho chatě jsou jako elixír.. po malé chvilce dávám čtyři rychlé kilometry, každý pod 6 min/km. V country salonu, obětuji další čas, polévka a pivo jisti dobrou náladu.. o když je mi jasné, že přes noc toho moc v náročnějším terénu nenaběhám, jsem v pohodě. Já s těmi svými defekty umím dobře žít:) a mám je svým způsobem i rád..

Ve Višňovém připíjím s Petrou M. na její nadcházející narozeniny, ještě dvě stoupání a jsem v cíli.. Trochu se mi to komplikuje na poslední záchranné stanici, při výlezu bloudím, nevidím žádné značení.. ztrácím další a další minuty hledáním kolem, navigace mrtvá (ani druhé baterky nevydržely víc jak 3 hodiny) a tak s pomocí telefonu a google maps nacházím cestu do cíle a dokončuji v čase o hodinu delším, než byl projektovaný pomalý čas:). Kvůli tomu, aby čas začínal 18 si málem zašpiním trenýrky;), ale jak víme, je to v klidu, neboť jich mám s sebou na rozdávání:)..

V cíli se snažím na chvíli si lehnout a odpočívat, ale balíček, ve kterém jsem si myslel, že je lehký spacák, byl  ručník!:). Společně s básníkem si na zemi v tělocvičně přeji být menší a ještě menší.. až budu nejmenší na světe.. Ranní chlad a pokora mají podobné účinky.:) Oblékám si znova návleky na ruce, beru džíny a ručník přes ramena mi zajišťuje, že se neklepu zimou a míra diskomfortu je na "přijatelné" úrovni..:).

Ráno s Martinem společně usoudíme, ze jsme sice po noci šíleně ztuhlí, ale za 40 minut nám jede z Piešťan vlak. Zbytek příběhu je stejně punkový jako doposud.. Objednávání taxi a pobíhání kolem základní školy.. hledání taxíka, který je u jiné školy..příjezd doslova minutu před odjezdem vlaku.. V "tramvaji" na cestě do Prahy už nemají skoro nic k jídlu.. tedy jediné "jídlo" jsou bramborové lupínky... Ale horká čokoláda s extra mlékem, úsměvy a krátká sukně stewardky získávají plusové body a napravují reputaci tramvajové linky..:)

Akci celkově hodnotím velmi pozitivně, hezký výlet s kamarády, skvělé retro momenty, punková atmosféra, návrat do skoro skrečovaného závodu a celkové zvládnutí všech šoků. Za to se musím pochválit:). ... I když příprava, ani závěrečné "ladění" na závod, nebyly optimální (o samotném balení věcí ani nemluvím), tak se znovu ukázala síla našeho klubového hesla -- Co nemáš, nepotřebuješ. A znovu jsem se ujistil, že klid musím mít v sobě, jinde ho těžko najdu!:)

Všemu zdar! Našim nejmilejším manželkám, našemu úsilí a ultra.. zvlášť!
12:)

čtvrtek 12. dubna 2018

"Pracovním" běhům.. ZDAR!.. :)

Pořád řeším to dilema, ten svůj běžecký trojúhelník, který má pevně daný obvod (den má 24 hodin) a tři strany v mém případě určené jako  -- "práce/rodina/povinnosti", "zábava/běhání" a "spánek". Znáte to, když jeden rozměr natáhnete,  ty zbývající dva se proporcionálně zkrátí:(. Slyším to od svých kamarádů i od Anky, že je potřeba si udržet svoje běhání, což ovšem je rada jak noha, obzvlášť v případě, když dotyčný (=já) běhá jen o maličko rychleji než Sieglinde s nůší..:). Z hlediska kausality je to zajímavý problém.. Dávám běhání menší prioritu, protože běhám h.vno? :), nebo běhám kulový, protože málo trénuji? ... Jinak řečeno -- co bylo dřív vejce nebo slepice?:)

---- malá odbočka -----
U mě je ta "odpovědnost" zakořeněná výchovou v dětství.:) Nevím, jak vy, ale já jsem velkou část svých prázdnin od dětství trávil pilnou prací:). Kamarádi -vrstevníci to moc nechápali, ale mně se to líbilo. U své (bavorské) tety jsem se staral o zbytky jejich hospodářství, které jejich rozená chtivost:) nutila vést na hranici udržitelnosti. Dvě prasata, pravidelně víc jak sto  králíků, čtyři ovce... Od svých 11-12 let jsem byl proto naprosto nepostradatelný čeledín na jejich hospodářství. Jak je teď populární mluvit o traumatech z dětství:), tak na mně tyhle krásné prázdniny také zanechaly své neblahé stopy.:)
Především ty selské zásady, že všechno ostatní, zvířata, pole... mají přednost.. Jídlo se nesmí vyhazovat.. ale  hlavně mě dostalo  zavedené "přesné určení času" na volno a zábavu -- třeba, když jsem se ptal, kdy půjdeme k rybníku.. Odpověď byla vždy stejná -- "Až bude práce hotová"... :)... Což, jak asi chápete, v létě - uprostřed zemědělské sezóny -- je úplně stejné, jako kdyby se řeklo "na svatého Dyndy (=to nebude nikdy). :)
---- konec odbočky -----

Ale co Čech, to vědec/inovátor a výzkumník. Jak při procházení kolem TV zjišťuji, "základní" výzkum, kde se realizuje většina českých žen zahrnuje primárně oblasti hygienických potřeb a dětských plen, zatímco muži podrobují hlubokému zkoumání mycí a prací prostředky. Bohužel nic "výzkumného" se v hlavních mediích neobjevuje směrem k efektivitě běžeckého trojúhelníku. :)

Ale nevzdal jsem to! Asi před dvěma týdny jsem přišel s velkým "objevem", pracovně tomu říkám princip sdílených stran.:). Prostě se snažím "natáhnout" to svoje pobíhání tím, že se překrývá se zbylými stranami mého životního trojúhelníku. Spát a běhat zároveň zatím nezvládám, ale napadlo mě, že bych mohl běhat a zároveň pracovat:). A tak před tím než vyběhnu ven, nejlépe spustím výpočty na své pracovní stanici:), přečtu nějaký problém a při pobíhání se ho snažím vyřešit, nejlépe ještě při cestě do práce/z práce:).  Sice si musím dávat výrazně větší pozor na cestu a pokud možno se vyhýbat oblastem s větší hustotou běžců/cyklistů/kočárků/psů... Ale zatím to funguje!

Takže i když pracuji v centru, při "pracovním" běhu vybíhám směrem na západ - trailem údolím na  Řeporyje. Po ránu tady není skoro nikdo a tak v klidu přemýšlím - připravuji recenze, odpovědi studentům.. a změny, které udělám hned jak budu ať u počítače, nebo u tužky a zápisníku..:). Moc mi to pomohlo. Teď se vůbec necítím provinile,  přiběhnu sice o "chvíli" později, ale v podstatě buď s řadou řešení, nebo aspoň promyšlených slepých uliček, že?

Příslušná inovace má řadu výhod. Můj normální běh do práce je většinu času z kopce, po asfaltu a podaří se mi  nastoupat maximálně 30 metrů - díky kopečku/viaduktu v Hlubočepech a Barrandovskému mostu:). To "západní" modifikace přináší zajímavých extra 600 výškových metrů, cesty, pěšiny, pole a kravské výběhy... prodloužení z 15 km na 22.5 ... A ještě pocit odpovědného pracovníka. Upřímně - vždyť já jsem celou dobu vlastně v práci! :)

Počasí teď bylo nádherné, v deštích musím trochu doladit bláto a hnůj:), i když si z minulých let vzpomínám, že po silných deštích byly některé boty skoro na odpis -- ale řekl bych, že to jsou jen technické detaily:). Mám s "pracovním" během už i krásný zážitek. Minulý týden, kdy jsem tu cestu běžel poprvé, zamyšleně vybíhám s batůžkem z údolí v Řeporyjích, rozhlížím se.. A jak před lety v  Radotíně se opakuje setkání s domorodcem.:). "Kam běžíte, takhle po ránu?", povídám do práce.. a na otázku, kde pracuji, říkám, .. no na Václaváku. "To ale běžíte špatně! Úplně obráceně.. Takhle byste doběhl tak na Karlštejn nebo do Berouna!" :). Poděkuji a říkám, že to tady otočím.. proběhnu pod mostem a druhou stranou už běžím do města...

Tenhle týden jsme na sebe narazili znova:). Tentokrát, se už neptal, pochopil:) a smál se.. a říkal mi, že v hospodě vykládal, jak jednoho hloupýho pražáka musel navigovat -- běžel místo do Prahy na Beroun... A teď vidí, že já tady běhám takhle normálně..:).

Snad snad ... Navzdory nečekanému nárůstu práce a nutné návštěvě maminky jsem konečně minulý týden přelezl kýženou 100 týdně se zajímavým převýšením..

Všemu zdar! Našim bojům, ultra a "pracovním" běhům .. zvlášť!

12:)

úterý 27. března 2018

Čím to bude? Aneb ..statistikou k lepšímu běhu..:)

Miluji různá vtipná porovnání.. ať už se srovnávají běžci, rybáři nebo zpěváci.. Zrovna tuhle jsem se snažil svým anglicky mluvícím studentům rádoby vtipně říci, že když dva dělají totéž, není to totéž..:)... Na zmínku o jedné moji oblíbené anglické country jsem proto říkal .. "I sing this every time I take a shower, yet somehow it never sounds like this...must be the soap!" [Zpívám si to vždycky ve sprše, ale zatím se mi to nedaří, aby to znělo to stejně.. určitě to bude mýdlem!!:)]

Podobně, když se srovnávám s ostatními běžci, známými a kamarády, kteří jsou výrazně lepší než já, tak si sice po pravdě přiznávám, že stejnou trať běhám o hodinu (a víc a víc) pomaleji... ale maličko se utěšuji tím, že to určitě bude jejich vybavením:).. Asi to budou boty, nebo i to, že si je třeba zavazuji špatně:)..

Po návratu z Ameriky-- to letání mi fakt nedělá dobře -- to bylo těžké. Prostě bylo mi špatně. A bylo to na mně i vidět.:). Motal jsem se doslova jako mátoha a vrhal kolem sebe skelné pohledy zkušeného zombíka. Přesto mě syn lákal na dead-lift do fitka. V posledním tažení jsem usoudil, ze mě má opravdu rád.. Protože chce, abych umřel šťastnej ... obklopen blízkými lidmi a v pohybu:).

Když jsem v dalších dnech běžel do práce a zastavoval mezi kašlem a smrkáním.. Tak mě jeden "místní" v údolí zaskočil otázkou "Proč to děláš, vždyť tě to zabije!" :)... Odpověď hodná Riddicka (a Palečka s Janíkem) ho dostala... V rytmu melodie povídám.. "Na věky tu přeci nejsi...:).." .. Aneb, jak říkala (zde tolik zmiňovaná) moje bavorská tetička.. Na něco se umřít musí:)!

Vzpomněl jsem si na to velmi silně, kdyžjsem zase po roce prodělával pravidelnou roční prohlídku u svého všeobecného lékaře. Tam je to vždycky "trochu" boj, protože ona se svým způsobem snaží najít "kontraindikace", které by v mém věku bránily k podobným excesům jako jsou stovky, stomílovky, 24h atd. Takže každý rok přicházím do ordinace a začíná lékařský gambit: "No vysoký tlak ve vašem věku je celkem normální, ale závodit s tím v běhu? ... (ale naštestí jsem přesně v limitu)... podobně s cukrem.. močí, , vzorky čehokoliv:).. EKG...
[Nemůžu nevzpomenout na vyprávění svého nejlepšího kamaráda VS, který mi říkal, jak si přišel k lékaři pro potvrzení na závody jako zdravý sportovec a z ordinace se vypotácel s taškou léků jako naprosto zlomený stařec:)] ..

Při našem "boji" při pravidelné roční prohlídce si pokaždé si uvědomím, že neexistuje zdravý člověk.. je jen nedostatečně vyšetřený pacient:)... Nicméně, když navzdory úsilí na "protistraně" nakonec dostanu ono kýžené potvrzení, tak si zase říkám, že můžu klidně pobíhat do aleluja, protože i přes vyšetřovací úsilí mi nic nenašli:).

--- malá statistická odbočka ---
Jen pro statistickou zajímavost -- Celá řada ukazatelů, včetně třeba úrovně cholesterolu, není nastavena zase tak moc rigorózně [lékaři prominou], ale je tam cítit silný tlak farma průmyslu. Už v počátcích nastavení "normální" úrovně cholesterolu ji totiž mělo například v Evropě měně než 30% populace.. To mi jako statistikovi vysvětlete, co je na tom "normálního"..:)
Ale pozor.. i tady jsem byl "normální".. což vzhledem k mým stravovacím návykům.. sádlo, škvarky, párky s čili, a jiné kvalitní :) potraviny.. moji lékařku také drobet nahlodalo:)
-- konec odbočky ----



Přesto jsem z ordinace odcházel takový trochu rozpolcený.. Nejlepším způsobem je v dané situaci návrat ke kořenům ... návrat k mantrám, kterým věřím nejvíc.. Třeba, že pomalý běh léčí všechno. Zejména když se u toho pije nějaký ten alkohol, že?:)... A tak si sedím, piju italské červené -- Chianti [strýček Google o mě stejně ví všechno.:)]. Na displeji mi zničeho nic bleskne reklama na Chianti (!). ..zvědavě na ní kliknu a přes jednu stránku se dostanu .. hádejte... na ... Chianti (trail) maraton.. :).. Trail toskánskými vinicemi, kde láhev chianti je součástí startovného a na stanicích se pochopitelně podává místní víno..:)..

.. Vím, vím.. říkal jsem málo závodů, lepší příprava.. Sliby-chyby! Intenzivní příprava je sice zatím (z objektivních důvodů) v plenkách.. ale zase ta radost kolem, že?.. Pro jistotu jsem se hned přihlasil:). Budu to mít v červnu a v červenci takové hektičtější.. 3.6 .. Chianti .. pak pět dní služebka (zase spoustu hodin v letadle) rychlý návrat, zotavení.. 14.6 přesun k Romaně a 16.6 Mozartova 100.. Pak se trochu vyklušu a 6.6 Ronda.

Dneska se mi odvalil jeden z velkých kamenů, co jsem na sobě táhl. Nejsem sice uplně volný jako pták:), ale cítím se o moc líp.. Možná to bude tím Chianti, co piju:). V takové chvíli si dělám radost, čtu si různé statistiky a hledám si svoje místo..:). Přiznám se, že mám rád různé šílené (=pitomé) výpočty a porovnání, například že průměrně se člověk směje osm měsíců života a hádá se víc jak měsíc. A většinou si silně fandím, že jsem na lepší straně většiny statistik.. Stejně tak prý jen průměrné sdílení statusů na Facebooku sebere 3 roky života (!) ,zatímco na své fyzičce prý průměrný člověk stráví zhruba rok svého života:). To mě potěšilo -- a protože FB v podstatě nemám (používám jen pro závody), tak ušetřené minimálně tři roky můžu s klidným srdcem věnovat na svoje pobíhání. A "v průměru" se nic nestane..:).

Jen pro někoho, na gauči bude jasné, že já běhám na jeho účet, zatímco on na ten můj sjíždí FB:). Příjde mi to jako dobrý obchod... Všichni jsou spokojení..

Potvrzení na závody mám.. Statistiky mě potěšily.. ušetřený průměrný čas můžu vrazit do svého pomalého pobíhání.. Jaro se nesměle probouzí, stejně jako moje delší běhy, ale všechno přijde!

Tak ať jsme u těch statistik vždy na té správné straně.. na té, která nás těší!
Našemu úsílí a ultra.. zdar!
12:)

pondělí 12. března 2018

Návštěva LA ústředí iTB, horský maratón v Salidě (CO), aneb s cílem šimrat...:)

Už před cestou za oceán jsem dostával spoustu signálů, že můj výlet do Nového Mexika (kontrola zahraniční centrály iTB:) bude zase dostatečně šílený, plný skvělých zážitků.. Asi není třeba dodávat, že skutečnost tradičně předčila moje očekávání. Běžící stín je doslova generátor naprostých šíleností a podporován Nikou vytvařejí skupinu k nezastavení...

Do města perníkového táty (Albuquerque) jsem dorazil na konferenci a intenzivně pracovat s jedním svým spoluautorem. Jako správný "logistický labužník" vkládám návštěvu a nějakou iTB akci s kamarády v "nedalekém" (asi 2.5 hodiny autem) Los Alamos. Jenže, jen jsem se jim o tom zmínil, už jsem dostal spoustu nápadů, z nichž vykrystalyzovala jako ryzí esence návštěva Colorada, (maratón v Salidě) s rychlým přesunem do nedalekého (cca 3,5h vzdáleného) Stínova srubu v horách, kousek od Pagosa Springs.  Uff, bylo mi hned jasné, že podobný podnik bude vyžadovat celého Honzu a ještě vetší úsilí a intenzitu práce ve služební části pobytu, abych všechno stihl.


Výsledek mého úsilí se brzo dostavil.. Ve čtvrtek večer, když mě Stín převážel do Los Alamos, už jsem cítil, že mi je zle. Co zle.. bylo mi šíleně blbě! Moje marná snaha pomocí pár večerních piv zahnat blížící se pohromu se ukázala kontraproduktivní... V pátek ráno se probouzím s nepříjemnou otázkou jestli budu zvracet už teď, nebo až Stín odjede na dopoledne do práce?:) Plánovaný odjezd kolem 1h odpoledne mi sice dal trochu šanci se zkonsolidovat, ale stejně to nebyla žádná hitparáda.

Po cestě [v mezičase mých bojů s bolestí hlavy a zvracením:)] se dozvídám detaily plánu a užitečné informace. V sobotu ráno poběžíme horský maraton v Salida (CO), který je sice pro nás z Prahy celkem vysoko (většina trati je nad 2.600m, vrcholky nad 2.750), ale není to přehnaně technické. Pro zdejší z Los Alamos (2.500+m) je to podobné domácímu prostředí a je to celekm blízko (asi 3.5-4h daleko)... Stín mi hned vysvětluje, že je to oblíbený "otevírák" sezóny, kde se potkává horská ultra špička s "místními" silničními závoďáky... O úrovni závodu a obsazení prý nejlépe vypovídá fakt, že takový Dakota Jones tu byl loni 25 (!). Uklidňuji Stína, že rozhodně nemám žádné ambice na top 50.. ani jakýkoliv jiný "top".. je mi jasné, že budu rád, když doběhnu v limitu..:)

Tady musí zcela zákonitě přijít omluva členům iThinkBeer -- na večeři před závodem jsme dostali za dlouhé čekání v hospodě pivo zdarma, ale mě bylo tak zle, že jsem si ho nevzal! :).. Jako aklimatizaci a boj s nevolností používám svoji nejtvrdší zbraň ... chilli a pálivé papričky jalapeňos (to si musím dát patentovat!).. Vypadal jsem asi opravdu špatně, když i král drsňáků, --velký Běžící Stín -- mi navrhnul, jestli se nechci nechat přepsat na 1/2 maratón nebo jen dělat podpůrný tým..:). Stačně jsem odmítl, ale moudře si nechávám půlku pizzy na snídani, v noci se co hodinu budím a snažím se pít vodu, co to jde. Vím, že k tomu všemu budu ještě muset bojovat s nadmořskou výškou a k tomu já potřebuji pít a pít..

Ráno je to lepší, nasoukám do sebe zbytek pizzy hustě poseté jalapeňos, podle rad své bavorské tety .."Jen se chlapče pořádně najez.. ať máš co zvracet.."..:). Beru si s sebou peníze, v cíli má být na prodej pivo:), tak ať se mám na co těšit. Stín mě trochu znervózňuje svými poznámkami, že trať je příliš krátká na to, aby člověku mohlo být hodně špatně:), nebo že by bylo dobré zvracet až v druhé půlce, protože tam už to bude z kopce -- pomáhá to prý v pohybu a člověk má šanci si za běhu nezašpinit oblečení..:).

Rady svých nejlepších kamarádů vždycky pozorně poslouchám. Proto se na startu sice stavím do cca poslední čtvrtiny, ale volím běžecký model "Peterson" [=start fast, die later.. tedy vyběhni rychle, umři později:)]. proto mě Stín předbíhá až v prvním větším stoupání asi na 5 kilometru. Při našem setkání si vyměnujeme postřehy a naše konverzace nebezpečně připomíná televizní "Prostřeno":). Stín komentuje svoji snídani – upozorňuje na nevhodně použitou mouku a pečící přísady do mufinů a pochybnou kvalitu mléka v ranní kávě, zatímco já si pochvaluji chilli papričky, ze kterých je ještě teď cítit neskutečná síla novomexického slunce, dávající naději i takovým luzerům, jako jsem já, že by se mohli doplácat do cíle..:).

5km: Přede mnou Stín s Jodou na zádech:)

Ale Stín hop a skok se jen mihne kolem a můj iPhone tak tak stačí zachytit malého mistra Jodu, který se ho pevně drží na zádech. Stín, jak pravý Jedi mizí v prachu. Sotva stačím říci.. "May the force be with you!" [..ať tě provází síla] :). Což teda bylo ode mě celkem nerozvážné, protože tu sílu bych potřeboval hlavně já.  Léčivé účinky chilli papriček se pomalu ale jistě vytrácejí, vlnobití v žaludku se stává celkem nebezpečné a tak si pro jistotu na nejbližších stanicích nevezmu nic. Dá se čekat, že mi brzo dojde, ale chci -- podle rad Stína -- se zvracením vydržet, až se poběží s kopce:).. a taky trochu věřím v margot tyčinku poslední záchrany, kterou si pro jistoru nesu s sebou.

S absencí jídla, s rozbouřeným žaludkem začínám víc zpomalovat. Navíc mi zdejší nadmořská výška nedělá úplně nejlépe, ale zase mám důvod se občas zastavit, sevřít zuby [při případném zvracení držet u sebe, dobře vím, co mi dalo práce to jídlo do sebe dostat!:)] a kochat se výhledy a ve stylu japonského turisty všechno fotit.. Upřímně přiznávám, že někde by se hodilo, kdybych místo focení natáčel dlouhometrážní dokumentární film:).  Z fotografií je doufám vidět neskutečná krása zdejších tratí, dobrovolníci na stanicích byli skvělí, oceňovali, že si všechno fotím... a povzbuzovali i takové joudy jako jsem byl já.

Na druhé straně se musím pochválit -- pro takovou Veroniku jsem byl jistě silný motivační faktor. Určitě se trochu bála, že jsem tady na návštěvě částečně ve funkci zvěda a že možná bych mohl i na ČAU Danovi Orálkovi napráskat, že třeba pořádně netrénuje.:)... Samozřejmě můj "Peterson" přístup způsobil, že mě předbíhala až v jednom z posledních stoupání na 28km. To musely být nervy, že? :) Stařík, který se se zaťatými zuby snaží nezvracet, přijede s časovým posunem teměř z hladiny moře.. určitě se jí muselo ulevit, když mě předběhla:).. a jak pak pádila, abych jí nedohnal...


Jenže v tu chvíli už jsem měl úplně jiné starosti. Díky svým zdravotním indispozicím:) jsem si totiž neprostudoval dobře propozice závodu a proto jsem si uvědomil až pozdě, že stanice na 15 míli byla technicky vzato poslední, protože další je až 3 km před cílem. Vodu, co jsem měl ze startu jsem nikde nedoplňoval a začala mi výrazně chybět – například malý písečný kopeček jsem tím pádem nemohl skoro vylézt.:). Stínovu variantu zvracení z kopce jsem nakonec nevyzkoušel v praxi hlavně proto, že mi totálně došla voda:).

Čekal jsem, kdy už mě předběhne Lukáš, zbývající člen české Los Alamoské posádky, ale ... je to slušný chlapec! Držel se za mnou s minimálním odstupem pár minut, patrně si říkal, že ještě dneska neudělal žádný dobrý skutek:). Ale i já mám slušné vychování, že? Koukám na hodinky a říkám si, jestli chceme být v cíli pod šest, tak s sebou musím hodit.. tedy hlavně aby Lukáš za svoji slušnost nebyl zbytečně potrestán časem, který začíná 6. Na poslední stanici jsem se pořádně napil, říkám si, že zvracet už je povoleno a tak poslední dva kilometry sbíhám velmi svižně, dokonce předbíhám ještě dva běžce přede mnou. V cíli je z toho celkové 131. místo a čas stále (bezpečně) začínající 5... Rozvážně upíjím pivo, čekáme malou chvilku (s pivem) na Lukáše, který také zkušeně jistí pětkový čas. Pak pak už jen další pivo a potom zrychlený přesun do hor nad Pagosa Springs, kde mají Stínovi srub..

Zas to bylo naprosto famózní. Skvělá trať, perfektní a nadšení pořadatelé, legrácky s kamarády a navíc velká spokojenost se svým výkonem -- tedy se způsobem, jak jsem to dal. V řeči pokémonů, která byla v naší skupině na téhle akci hodně používána, to na začátku vypadalo tak akorát na ... pikaču.. nebo možná i na toho menšího:)... Nakonec se ukázalo, že nic není tak špatný, jak se zdá a že i stařík z Povltaví se dokáže sebrat z popela a doslova a do písmene prokázat platnost komunikativního zákona [matematikové ocení-- vytknul jsem se před (Lukáše) Závorku...:)].

--- vysvětlující pokemonní odbočka ---
Stínovo kluci mají rádi pokémony a tak jsem díky znalostem z jejich „lovu“ u nich získával cenné body. Strejda, který chytil v přírodě silného Dragonite, že? Věřím, že Stín ocenil můj poker-face, když mi jeho nejstarší syn, zde z minulých návštěv známý jako breptající Stín:), vykládal, jaký je jeho nejoblíbenější pokémon. V češtine to vyzní naprosto skvěle, když použijete správnou výslovnost Pichu (ano, to ch se čte jako č), a pokud řeknete, že chcete toho pokémona k vánocům, abyste si s ním mohli hrát a šimrat ho, tak to nemá absolutně chybu. Ostatně z pokémoních slovních hříček jsme žili celou dobu našeho pobytu v Pagosa Springs:).
--- konec pokémonní osvěty ---



 

Stín má nádherný srub v horách, cesta k němu na horském skůtru, v dolních částech přes hlínu a drobné kamení, které mi létalo kolem hlavy.. moje zkušená jízda na skůtru se zapojenými saněmi připomínala relaxaci Santa Clause, jen ti sobi mi chyběli. Prostě nádhera.

Končím s poděkováním kamarádům z Los Alamos i s opatrnou varovnou připomínkou. Člověk nepotřebuje mít žadné nepřátele, stačí když má dostatek dobrých kamarádů. Oni ho spolehlivě dřív nebo později zlikvidují..:).


Všemu zdar! Ultra, naším bojům, které jsme nevzdali a hlavně kamarádům, kteří nás (zatím) nezahubili!

Ať nám to běhá!

12:)

středa 7. března 2018

Jak jsem zapaloval a (s)hořel... aneb všichni jsou už v (Novém) Mexiku...

Žijeme v nesmírně dynamické době, už mám tu zkušenost, že nejen každý dobrý skutek je většinou drobně potrestán:), ale i každé prohlášení, že to nejhorší je za už mnou je "rouháním":) a nutně vede k tomu, že se  věci zase zhoupnou k té šílenější straně.. [tak nějak se nesměle ubezpečuji, že je to jen krátkodobé, ale pro jistotu nahlas nic neříkám:)..]

Minule jsem si tu vzpomněl na to, jak jsem zapaloval v srdcích a v nohách skupinky našich studentů pochodeň radosti z pobíhání:)... A hned jsem dostal odpovědi na naše fotky které studenti sdíleli snad všude. Jsem umírněný "zapalovač", nesnažím se přesvědčovat úplně všechny lidi o tom, že pomalý běh léčí všechno, že (podobně jako alkohol) podávaný v pravidelných menších dávkách neškodí v jakémkoliv množství:)...Tyhle a podobné "pindy" říkám akorát tady u sebe na blogu a kamarádům, ale jsem si jistý, že lidé kolem jsou mými excesy stejně zasažení:)..

Utěšuji se tím, že já podobné "přesvědčování" dostávám také láskyplně ze všech stran. Například junior, který se mě snaží přesvědčit pro klasický "strong-man" trénink (podobným způsobem jako já jeho pro běh) slovy... "Rozumíš, jedině dead-lift [mrtvý tah], správně provedené squads[dřepy s činkou] a pravidelně cvičení s kettlebells ti pomůže se zkrácením šlach, posílí střed těla a zvýší tvoji výkonnost v běhu:). Podobně moje dcera mi s láskou vysvětlila, že jedině pravidelně užívání xxx [neuvádím kvůli možné reklamě:)] je ta správná přírodní cesta k získání imunity, očistě organismu.. Děláme si z toho oba legraci, že kdybych to bral pravidelně, tak budu nejen bez chřipky a nachlazení, ale mohl bych také lépe vidět a slyšet a pochopitelně i rychleji běhat:). Prostě -- "rány, šoky, kuří oka.. vše vyléčí.. kola-loka!!"

Když přišly silné mrazy, tak se mi silně přivřela cesta a možnosti k běhání. Tedy, ne proto, že bych "moudře" poslouchal televizní varování nesportovat (pro nás starší) v extrémních podmínkách, ale protože se to logisticky nedalo praktikovat. Deri ve velké zimě odmítá úplně běhat a vyžaduje kratší a častější vycházky. Běh do práce díky dokončovací práci na několika projektech a běžecké logistice stál za starou bačkoru. Nechci v zapachajícím zpoceném oblečení cestovat domů a řada schůzí a oficiálních akcí mi zase bránila v cestě do práce v běžeckém a následném běhu domů.

Pravda, v pondělí už se to nedalo vydržet:) a tak jsem na jedné vědecké řadě opět blýskl v roli výstředního profesora. Přišel jsem v džínách a tričku (běžeckou bundu jsem svlékl a dal do batohu). Po skončení schůze jsem se na WC převlékl do běžeckého, sbalil kalhoty a triko do batohu s papíry a hupky šupky mrazivým večerem domů... Ale tenhle model se bohužel nedal praktikovat častěji:).

Proto se tolik těším na předjaří, kdy teploty kolem 5 C a výš dodají mému úsilí potřebnou flexibilitu:)... V mezičase -- při čekání na lepší počasí a rozvrh hodin -- jsem vyrazil se synem společně do fitka. Tentokrát jsem se už musel opustit "stroje" a jít konečně nacvičovat techniku mrtvého tahu.. který jak už všichni víte, by měl být "základem" mého úspěšného pobíhání. LOL! Ale smích mě hned přešel, syn se ukázal jako rozený pedagog. Nejdříve mi řekl, že budu cvičit s malými vahami, ale jedním dechem dodal, že v podstatě cokoliv pod 60km se špatně zvedá, protože činka je příliš nízko:). LOL! Nepřipadá vám to povědomé v porovnání s klasickou ultra hláškou .."Na cokoliv pod 10 km snad ani nemá cenu se oblékat do běžeckého!":)
Rady ke správnému postoji jsem dostával - světě drž se - opět pomoci různých hesel a veršovánek. [Aby si je i úplný deb.l zapamatoval:)]

--- malá odbočka --
Připadal jsem si jako ve stroji času, protože v mém pionýrském věku, vedoucí šachového kroužku postupoval stejně.. "Šach si dáti, dobře dělati".. "S dámou mnoho pohybovati, brzo o ní přijíti"..:) a podobně..  Podobné byly i rady do znalostních soutěží typu "O zemi, kde zítra znamená již včera":)..."Základní stupnice je: dobrý, lepší, nejlepší a sovětský!"
---- konec odbočky --

A tak jsem si užíval skvělé hlášky o klubu přátel slovanského dřepu:).. Viz foto z běhu se studenty, kde je jasně vidět moje špatná technika dřepu.. a že by Rusové velmi snadno odhalili, že jsem západní špión:). Většina juniorových rad byla v angličtině, kterou syn při vysvětlování cvičení se mnou upřednostňuje a tak aspoň jednu z nich na ochutnávku té společné pohody.."Squads on toes break your bones", kterou bych si dovolil tvořivě přeložit jako "dřepy na špičky, polámou kostičky":).. Prostě neskutečně jsem si to užíval, i když jsem s mizernou technikou a s rozedřenýma rukama (s)hořel a doslova zápasil s nejlehčími vahami 60+. Samozřejmě jsem slíbil, že zlepším techniku deadliftu a konečně taky něco nazvedám, abych se tolik netrápil s běžeckými DNF:)..

Ale i já umím potěšit:) své blízké a proto jsem poslední silný mrazivý víkend vytáhl svoji dceru na její první ultra... Turisté z Trilobitu pořádali hezkou akci.. Podle propozic 52 km z Černošic, hezkými cestami na Zbraslav. Díky silně mrazivému počasí jsem prosazoval variantu neustálého pohybu, s minimem zastávek, jen povinné registrace.. žádné jídlo v hospodě:)... z kopečka a rovinky běžíme..:).

Teda mrazivý dech lokalit kolem Berounky (-14), trochu komlikoval i běh po rovinkách, s postupem času jsem si uvědomoval, že dcera je vlastně svatá.. Moje hlášky typu.. "Ted ještě kousek poběžíme, pak bude kopec a odpočineš si"..."Už jen 25 km a jsme v cíli" :).. patří do oblíbené kategorie "přes hubu"... Ale patrně úcta ke starému otci mě uchránila od adekvátní reakce. Byla taková zima, že jsme po cestě jsme potkávali i zoufalé hastrmany a námořníky, které zamrzlá řeka zahnala do tepla restauračních zařízení podél řeky.

Asi nejvíc mě potěšilo, když jsme (jak jinak než "tradičně") maličko zabloudili. Přehlédl jsem (v části vykácené stezky) turistickou značku a přišel na to asi o kilometr později. Když jsem se omlouval, že jsme si to moji chybou automaticky prodloužili o cca 2.5km, tak mě její odpověď neskutečně potěšila.. "Nic se neděje, s tím je potřeba počítat.. Až tam budem, tak tam budem!":). OMG!

Budu si to znovu a znovu připomínat, až mi to zase trochu bude drhnout na závodech, zabloudím, něco se zasekne a budu mít v hlavě spoustu pochybností.. Tak tehdy si znova zopakuji svoji mantru, která se evidentně ujmula i u mé dcery... "Klid.. Až tam budeš, tak tam budeš.. A ty tam budeš!":)

Všemu zdar!
"Zapalování" a ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Sedím teď na letadle směr Nové Mexiko, mířím na konferenci s logistikou dotaženou na své maximum, 3+ v 1:), prezentace na prestižní konferenci, u toho práce na projektu s americkým spoluautorem, návštěva centrály iTB v Los Alamos (se správným pivním večírkem), běh na Salida horském maratonu, iTB akce při cestě zpět... A to všechno v pěti dnech, v pondělí se vracím zpátky...

středa 21. února 2018

Je to tak jak to je..:)... vzhůru do dalších dní!

Zase jsem se ve svém deníčku odmlčel víc, než bych chtěl nebo plánoval... Ne, že by mě okolnosti úplně srazily na kolena, bojoval jsem (a bojuji) statečně.. ale nevím jak vy, ale já v podobných situacích obvykle šetřím síly a proto mi na psaní mých veselých zážitků z běhání bohužel nezbylo moc času...

Nejdřív jsem uprostřed největších bojů s viry a bakteriemi šel splnit svůj slib a pomáhal našim studentům "obnovit" tradici našeho běžeckého klubu... Uznejte, když naše motto kombinuje keynesiáské a ultra motivy i já -- jinak běžecký samotář a plachý:) člověk -- jsem uznal, že jim musím v jejich cestě k "ultra":) trochu pomoci.  [Naše motto za to stojí -- přátelé angličtiny ocení krásný dvojí význam-- "in a long run every crisis ends"]
Proto nemocem navzdory jsem je vzal na cca 12 km běžecké turistiky Prokopským údolím. I když jsem těch 12 km  nazpět běžel trochu svižněji.. stejně už bylo znát, že je "pozdě" :) a následně jsem si musel dát tři dny pauzu.

Tak tak.. Letos to rozbíhám s menší kilometráží, zimních a těžce "pracovních":) kil se zbavuji jen pozvolna, ale všeho do času. Bohužel si asi moje tělo a hlava špatně vykládá přísloví, kdo nepracuje ať nejí --  jako "kdo dře, ať žere"..:)... Znova zjišťuji, že s nečekanými šoky a protivenstvím se mi bez alkoholu bojuje opravdu o hodně hůř :). Je tu znova Suchý únor. Pravda je, že tady Češi opět ukázali přirozenou inteligenci, neboť Američané drží suchý leden (Dry January), což je pěkná pitomost, neboť jak ví každé malé dítě, mezi lednem a únorem jsou tři dny rozdíl (což víc jak desetina!).

Nemá cenu si stěžovat, nebo vyjmenovávat, co všechno se nečekaně zvrtlo a pokazilo. Nejsem příznivce "soutěží", kdo je na tom hůř, nebo kdo vyčůrá výš:). Ale i bez sklenky vína si umím přiznat, že si žiju jako na zámku a jen si přát, ať to trvá věčně!:)

Protože, když tak pobíhám a mám tendenci si vyčítat, že je to málo, pomalu.. že nestíhám cvičit...Tak přesto vždycky dojdu k poznání -- že je to tak, jak to je:). A moje víra, že všechno dobře dopadne, a pokud to nevypadá dobře, tak ještě není konec!.:)  Prostě, vzpomínky na trpělivé velikány typu Joba.. mi pomáhají. Do konce února zbývá už jen 7 dní, většina náročných společenských záležitostí je za mnou..Po dvoudenním pracovním odskoku do Košic, kdy se opravdu běhat nedalo, ještě zítra splním rodinné návštěvy a pak na mě čekají už jen samá pozitiva a běžecko-sociální jistoty. Zkusím přes víkend posunout trochu kilometry a od pondělí být ve svém standardu.

Odhodlání je veliké, upravil jsem si svůj pracovní rozvrh, abych stíhal naběhat a dostat se co do nejlepší formy..Splnil jsem snad všechny svoje sliby z minulosti i slíbené přednášky a články... Proto teď konečně přichází čas na mého koníčka:). Začátkem března v tradiční akci 3 v 1 budu v USA na prestižní konferenci, navštívím kamarády v Los Alamos a společně "zazávodíme" na trailovém maratónu v Salidě. To bude můj skutečný začátek jarní přípravy..:)

Ale abych pro samé "boje" nezapomněl na humorné situace kolem mě.. Tak aspoň jedna příhoda za všechny.

Při páteční odpolední procházce s Deri (tentokráte slušně oblečen) stojím u hráze rybníka, připravuji se "dobít" pokémoní gym, zuřivě listuji (zleva a doprava) v seznamu svých "zvířátek" a hledám vhodnou skupinu.. V tom se mě zeptá kolemjdoucí žena (ve středním věku) .. "Vy jste taky na Tinderu?"... A v odpovědi na seznamovací gambit jsem jen tak nesměle pípl.. "Ne, ne.. Já si tady hraji pokémony!" :)...

Všemu zdar! Našemu úsílí a ultra zvlášť!
12:)