středa 21. února 2018

Je to tak jak to je..:)... vzhůru do dalších dní!

Zase jsem se ve svém deníčku odmlčel víc, než bych chtěl nebo plánoval... Ne, že by mě okolnosti úplně srazily na kolena, bojoval jsem (a bojuji) statečně.. ale nevím jak vy, ale já v podobných situacích obvykle šetřím síly a proto mi na psaní mých veselých zážitků z běhání bohužel nezbylo moc času...

Nejdřív jsem uprostřed největších bojů s viry a bakteriemi šel splnit svůj slib a pomáhal našim studentům "obnovit" tradici našeho běžeckého klubu... Uznejte, když naše motto kombinuje keynesiáské a ultra motivy i já -- jinak běžecký samotář a plachý:) člověk -- jsem uznal, že jim musím v jejich cestě k "ultra":) trochu pomoci.  [Naše motto za to stojí -- přátelé angličtiny ocení krásný dvojí význam-- "in a long run every crisis ends"]
Proto nemocem navzdory jsem je vzal na cca 12 km běžecké turistiky Prokopským údolím. I když jsem těch 12 km  nazpět běžel trochu svižněji.. stejně už bylo znát, že je "pozdě" :) a následně jsem si musel dát tři dny pauzu.

Tak tak.. Letos to rozbíhám s menší kilometráží, zimních a těžce "pracovních":) kil se zbavuji jen pozvolna, ale všeho do času. Bohužel si asi moje tělo a hlava špatně vykládá přísloví, kdo nepracuje ať nejí --  jako "kdo dře, ať žere"..:)... Znova zjišťuji, že s nečekanými šoky a protivenstvím se mi bez alkoholu bojuje opravdu o hodně hůř :). Je tu znova Suchý únor. Pravda je, že tady Češi opět ukázali přirozenou inteligenci, neboť Američané drží suchý leden (Dry January), což je pěkná pitomost, neboť jak ví každé malé dítě, mezi lednem a únorem jsou tři dny rozdíl (což víc jak desetina!).

Nemá cenu si stěžovat, nebo vyjmenovávat, co všechno se nečekaně zvrtlo a pokazilo. Nejsem příznivce "soutěží", kdo je na tom hůř, nebo kdo vyčůrá výš:). Ale i bez sklenky vína si umím přiznat, že si žiju jako na zámku a jen si přát, ať to trvá věčně!:)

Protože, když tak pobíhám a mám tendenci si vyčítat, že je to málo, pomalu.. že nestíhám cvičit...Tak přesto vždycky dojdu k poznání -- že je to tak, jak to je:). A moje víra, že všechno dobře dopadne, a pokud to nevypadá dobře, tak ještě není konec!.:)  Prostě, vzpomínky na trpělivé velikány typu Joba.. mi pomáhají. Do konce února zbývá už jen 7 dní, většina náročných společenských záležitostí je za mnou..Po dvoudenním pracovním odskoku do Košic, kdy se opravdu běhat nedalo, ještě zítra splním rodinné návštěvy a pak na mě čekají už jen samá pozitiva a běžecko-sociální jistoty. Zkusím přes víkend posunout trochu kilometry a od pondělí být ve svém standardu.

Odhodlání je veliké, upravil jsem si svůj pracovní rozvrh, abych stíhal naběhat a dostat se co do nejlepší formy..Splnil jsem snad všechny svoje sliby z minulosti i slíbené přednášky a články... Proto teď konečně přichází čas na mého koníčka:). Začátkem března v tradiční akci 3 v 1 budu v USA na prestižní konferenci, navštívím kamarády v Los Alamos a společně "zazávodíme" na trailovém maratónu v Salidě. To bude můj skutečný začátek jarní přípravy..:)

Ale abych pro samé "boje" nezapomněl na humorné situace kolem mě.. Tak aspoň jedna příhoda za všechny.

Při páteční odpolední procházce s Deri (tentokráte slušně oblečen) stojím u hráze rybníka, připravuji se "dobít" pokémoní gym, zuřivě listuji (zleva a doprava) v seznamu svých "zvířátek" a hledám vhodnou skupinu.. V tom se mě zeptá kolemjdoucí žena (ve středním věku) .. "Vy jste taky na Tinderu?"... A v odpovědi na seznamovací gambit jsem jen tak nesměle pípl.. "Ne, ne.. Já si tady hraji pokémony!" :)...

Všemu zdar! Našemu úsílí a ultra zvlášť!
12:)

pátek 26. ledna 2018

Po tolika letech opět ledňáčkem, .. stroj času, aneb dům o tisíci patrech:)

Přiznám se na rovinu, letos si připadám v řadě věcí, jako bych se přenesl zpátky v čase. Začátek roku je pro nás "starší" vždycky trochu náročnější, nejen proto, že člověk musí ze sebe setřást kocovinu ze svátečních dní, ale musíme se vyrovnat i s pocity a výkřiky svých kamarádů a známých (cituji malé ukázky):
(realista) ... "Praskla pode mnou váha. Musím s tím něco dělat!"
(rezignující) ... "Přibral jsem zase skoro 5 kg. To už nikdy neshodím!"
(téměř umírající) .. "Ale .. stojí to za h*vn*! Mám už cukrovku, prej jsem měl už i infarkt!"

A nad těmi různými, většinou negativními vyhlídkami  do Nového roku od svých známých stojím já, slovy jednoho z nich .."(naprostý) zoufalec, který se marně snaží"..:). O to je horší, že i já jsem v poslední fázi roku 2017 přibral (jsem tradiční emoční jedlík, tedy stress eater -- při napětí a práci přes noc prostě žeru). Proto ani mě začátek roku nezastihl v úplně nejlepší formě, ale na rozdíl od ostatních to nevzdávám a stále věřím, že ten rozměr boje a úsilí ve mně pořád je:).

Nicméně, pozoruji to kolem sebe velmi pravidelně a právě nejsilnější je to začátkem roku a na jaře. To muži ve věku 40+ [i moji vrstevníci (!)], propadají módním trendům, koukají do obrázkových časopisů a začínají běhat a cvičit.. To je samozřejmě super, kdyby to nemělo nějaký ten háček. Většina k tomu přistupuje s tím, že se slovy psychologů.. nemají rádi. Pravidelné pohledy do zrcadla při holení a čištění zubů pro ně nejsou znakem marnotratnosti, ale velké odvahy:) a pokusy něco změnit mají strukturu klasické Cimrmanovy frustrační kompozice, kdy se prvek očekávání střídá s prvkem zklamání:).

Ale pozor - ta období, kdy se prostě nedaří a člověk má chuť hodit ručník do ringu - to se nevyhýbá určitě nikomu. I zarytý optimista mého ražení podobnými ¨"zoufalými" stavy taky celkem pravidelně prochází... Ale neznamená to, že by moje životní postoje, nebo pocity štěstí tím byly nějak ohroženy:). Asi je potřeba se mít aspoň trochu rád a zároveň se umět na novou situaci podívat “nově”:). Utěšuji kolegu, že začátky jsou vždycky krásný.. a není to zase tak těžký:).. Já například jsem zase začal s přípravou na ultra .. a co víc zase jsem začal (po kolikáté už) snižovat spotřebu alkoholu:). Nikde není řečeno, že nemůžete začínat opakovaně:)...
A pro ty “zlomené” -- místo zprofanovaného hubnutí do plavek si dovolím nabídnout alternativní výzvu: “Heslem letošního léta není zhubnout do plavek, ale přibrat do plaveckého kruhu!”

Pokud nad něčím z hlediska životního stylu přemýšlím,tak jen nad využitím svého času. Před pár týdny mi přistál ve schránce nečekaný e-mail, jestli bych nenapsal pár slov do "in memoriam", koukám, proč já a zjišťuji, ze ke konci léta zemřel můj (stejně starý!) dlouholetý spoluautor a i kamarád, Filip P. Přestali jsme spolu vědecky psát před pár lety, kdy jsem pochopil, že Filip má jakoukoliv “vědu” na háku:), argumentoval, že má profesuru a tenure a že chce být s rodinou. Až časem jsem pochopil, že Filip asi zjistil pravý stav věcí a jednoduše v té chvíli udělal správnou volbu.
V podobných okamžicích se vždy aspoň na chvíli zastavím, kouknu na  things people regret before dying.. [tedy čeho lidé nejvíc před smrtí litují] a ubezpečím se, že všechno dělám "dobře" a ničeho není třeba litovat:). A tak -- i když běhání je jasná priorita mého volného času, tak jsem v pondělí “obětoval” dvojsměrku a šel trochu povzbudit kamarády do restauračního zařízení.. a v rámci inspirativní písně .. “Na věky tu přeci nejsi..:)” s nimi také popil alkoholické nápoje (na nápravu tu mám "suchý únor", který už je skoro za dveřmi)... Podobně jsem dalších pár dní různě rozprostřel mezi společenské aktivity, včetně návštěvy Anky a Sama.

Ance jsem dopředu řekl, že letos musím mít nějaký plán (i když ho třeba budu porušovat/modifikovat, ale musím zase svému úsilí dát nějaký pevný řád a směr)... Anka mi na to odpověděla, že bych se měl soustředit na běhání a prostě běhat:), ale když si něco připravím, tak mi to zkontroluje.. A můj nový plán počítá, že bych se měl držet zlatého ultra pravidla aspoň 100 týdně, aspoň 2x větší intenzita.. Zařadil jsem do něj v optimistickém očekávání 3x týdně fitness [jak znám svoji situaci, minimálně 1x týdně to nevyjde, ale tím se dostanu na téměř optimální úroveň dvou posiloven týdně:)]. Nakonec Anka s poznámkami, že bych místo posilovny měl raději běhat:) mi moje trenýrkové plány schválila.


Abych nebyl úplný "ledňáček", který se objeví v posilovně začátkem roku...veden novoročním předsevzetím, případně tlačen předplatným, které dostal pod stromeček:)... tak to já jsem se vypravil do našeho nového fitness ve Stodůlkách už před koncem roku. Využívám vstupu zdarma:).. a jdu se jen tak porozhlédnout. Slečna v recepci si mě v rozhovoru se synem tipuje... "Táta sem asi nebude chodit pravidelně, co? Ten přišel jen na vstup zdarma?"..:)... A je proto nakonec překvapená při mojí příští návštěvě, kdy si zařizuji permanentku.

Snažím se trochu zorientovat v té hromadě železa, strojů, činek a různých nástrojů. Motivační videa ze závodů strong man, případně sestřihy klíčových momentů, jako zvednutí půl tuny v mrtvém tahu, nebo hody s padesátikilovým pytlem jsou sice impozantní, ale mrtvý tah tak jako pravý klíč k budování síly a "core".. mi zatím zůstává skrytý.. Ale bojím se, že syn mě nakonec přesvědčí, že jedině.. jedině mrtvý tah.. je klíč ke království a jediná možnost, jak zachránit "staříka" před dalšími DNF..:).

Ale pro jistotu teď pravidelně začínám na schodech (obrácený) eskalátor:).. a 20 minut se snažím se dostat co do nejvyššího patra (končím podobně v desetiminutové sekvenci). Je to celkem na hlavu:) a bohužel to je podobné známé hře s Mariem.. ať už se dostanu do kteréhokoliv patra.. je to furt stejné a slyším tak akorát.. "Mario.. princezna je bohužel v jiném hradě:)"!..A tak většinou moje návštěva končí s víc jak 180 patry a s nějakým tím uzvednutým  železem. Slovy Anky -- možná je to úplně naprd:), ale sám cítím a věřím, že se mi to bude sakra hodit, až budu zase poskakovat nahoru na Coma Pedrosa:).

Všemu zdar!

Tradičně mám neskutečné (a veselé) zážitky, ale řada z nich je tak osobních, že se je bojím sdílet:), nebo jsou jak z filmu:).. Nicméně.. slibuji si sám sobě, že si zase budu psát častěji, třeba i mezi řádky.. Ty příběhy s ženami v parku, s policisty v údolí, s jezdci na koních.. Ještě teď se přihlouple usmívám..

Ultra je utra.. ať se daří!
12:)
Pro ty kterým jméno THOR nic neříká.. aspoň jedno z vtipných videií od pravých silných mužů:)..

pondělí 1. ledna 2018

POP a skok do Nového roku! :)

Poslední dny roku 2017 byly ve znamení bojů.. Tedy relativně příjemných, kdy probíhal boj o moje pobíhání, splnění pracovních povinností a udržení dobré nálady v rámci hesla - "Na svátky musí být rodinná pohoda, i kdybychom se kvůli tomu měli rozvést"..:).

Před Štědrým dnem přijela k nám moje maminka. Téměř slepá stařenka se vydala sama na cestu do Prahy... Dobrodružství začalo, když autobus zastavil na jiné zastávce (než jsem byl před dvěma lety zvyklý) a ona si nezapnula mobil.. Pobíhali jsme s Deri přes půl hodiny po Černém mostě - oba šílení:), naštěstí jsme stařenku našli, naložili do metra a přejeli do Stodůlek. Po cestě poslouchám, že by se jí špatně cestovalo metrem, protože není slyšet hlášení stanic. Od stanice metra jdeme k nám do starých Stodůlek přes park... A tady jsem pochopil a objevil zdroj svého nezřízeného optimismu... Zatímco já mám ještě tik v oku po těch šocích na Černém mostě a cestování na eskalátorech.. Tak maminka suše prohlásila.. "To jsme to cestování skvěle zvládli, co? Úplně super!... Příště bych mohla dorazit přímo k vám do Stodůlek!"... LOL..OMG! Tak teď chápu, kde se bere to moje nadšení a odhodlání na těžká ultra a ta bezstarostnost s jakou se rychle oklepu poté, co mi některá trať nakope do zadku...:)

 

Ano, ano, na l'Chappe Belledon jsem před kamarády prohlásil, že už žádná technicky náročná nebo dlouhá ultra:).. zásadně dětské trasy a tak 2x maximálně 3x do roka... Abych teď už měl zapsanou Lazovskou stovku, v létě klasickou Rondu, před ní Mozartovu 100 a na podzim královské kombo.. 200km v Irsku a měsíc potom stomílovka v Anglii. A přemýšlím, kam dostat nějakou 24h. Přesně - v duchu prohlášení mojí maminky - si říkám, jak jsem to skvěle letos zvládl:).. Pravda, byly chvíle, kdy jsem "ryl čumákem v zemi", ale to už je za mnou a slovy mého oblíbeného padoucha Hogo Fogo "život běží jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství!..:).

Jako v pohádce se mi podařilo udělat všechny návštěvy a byl tu tradiční POP, Partyzánský oběh Prahy, tradiční to akce iTB, se startem a cílem na Hamru v Bráníku. Zatímco si těsně večer dávám do batohu běžecké nezbytnosti (včetně chleba se sádlem a vyschlou "raw" domácí čabajku) a do tašky věci na převlečení, tak mi píše Roman S. a nabízí ranní odvoz na start (!). Takže samá pozitiva, sociální jistoty a díky tomu stačím v klidu ještě ráno s Deri naši delší tradiční procházku.

Letošní POP se nesl ve variantě na pohádku, jak dědeček měnil až vyměnil .. Tedy jak jsme se různě dělili, až jsme se téměř úplně rozdělili:). Samozřejmě se nedalo čekat, že aténští poslové s námi vydrží běžet v jednom houfu, ale postupně jsme ztráceli - naštěstí i nalézali - svoje skalní členy po trase. Myšlenka oběhu je sice jasně daná, ale různé odbočky, modifikace trasy, řekněme i zatáčky ke strašidlu:), ... se dají čekat a myslím, že základním vybavením účastníků musí být mobilní telefon s uloženým číslem na náčelníka, MVP, který je jako tradičně i lékařem naší výpravy. Pro nás zkušené POPisty je zde prostor pro poučení od naší Deri. .. Je nutné a potřebné si neustále hlídat zadek:).. Musíme prostě lépe hlídat zadní voje.

 


Kulturní trail..:)...je jako lihu prostá, alkoholická..limonáda!
Ještě jsme ani nebyli na Dívčích hradech a už jsme přišli o náčelníka a o Jitku. A to mě mrzelo dvojnásob. Ve své domácí lokalitě jsem měl připravené lascivní poznámky o tom, jak Jitka konečně vylezla na Ctirada:).. a ono nic! Sice jsme se zkonsolidovali ve Hvězdě, ale už na další zastávce v nejmenovaném rychlém občerstvení na začátku Šárky:) jsme se znova rozdělili. Podezřívám Petra V. (alias TB), že na naši nabídku kvalitního "kulturního trailu" schválně rezignoval :) a na jeho popud se silniční běžci vydali sólo po asfaltce, zatímco jádro iTB zvolilo cestičky vzhůru..

Ještě jsme nebyli ani na prvním kopci, když se Bubo se zájmem zeptal, proč se proboha táhneme zrovna tady tudy? Malý medvěd bryskně odpověděl, že přeci musíme TB a ostatním silničním specialistům ukázat "kulturní" trail. Samozřejmě, Bubovo opakování otázky, proč (?), když tu není ani TB, ani Sparťané, ale ani Jitka... nás pravda trochu vykolejilo.. Nicméně jsme jim "to ukazovali" stejně. To, že tam nebyli, na našem misionářském úsilí nic nezměnilo.. Bohužel Bubo a jeho družina odmítli vyběhnout/vylézt na zbývající pár vrcholů, tím pádem jsme ztratili i je:)..

Jjo, horské vůdce je potřeba poslouchat, to vám řekne každý horal.. K tomu přidejte spadlou lávku v Tróji a máte silně zdecimovaný partyzánský oddíl. Naštěstí k našemu klubu patří pivo a zastávky v hospodě, stejně jako mládí k socialismu:), a tak jsme se opět sešli v hospodě. Rychlý oddíl sice při našem vstupu už opouštěl restaurační zařízení, ale zase my pomalejší máme s sebou mistry navigátory. Navzdory výraznému zdržení v hospodě jsme dobíhali k Hamru téměř současně. Někteří "maratonci" ze Stromovky by to jistě potvrdili -- není potřeba být nejrychlejší.. je nutné umět si trať správně zkrátit:)! Nakonec i těch 10 km jsme my pomalejší snadno dohnali v restauraci na Hamru. Konečně, co to je za rozdíl jedna desítka, že?:)

A tak starý rok je za námi, ať žije Nový rok, 2018! Zítra mi to začne.. vím, že budu občas nadávat, vím, že se mi třeba nebude chtít ty kopce vybíhat/sbíhat.. v tom fitku něco "dělat", ale znova jsem odhodlaný tomu dát maximum. Vždycky mě dostane moje westernová klasika.. ".. Nabízeli mi už  hodně. Ale nikdy ne všechno."..


Všemu zdar! Našemu úsilí, nadšení a i tomu bezbřehému optimismu... a ultra.. zvlášť!
Vše nejlepší v Novém roce! 12:)

čtvrtek 14. prosince 2017

Jak jsem dětinštěl.. dětské zimní ultra, aneb trasa B, P107:)

Říká se, že muži ke stáru dětinští, vracejí se do dětských let… Ve vyšším věku se prý stáváme  podruhé dítětem. I když se bojím, že jsem ještě nestačil dospět, tak si myslím, že na tom něco určitě bude. Na posledním závodě sezóny na Pražské stovce, jsem jako správný „dětina“ usoudil, že „dětské ultra“, tedy trať B, 107 km mi bude stačit. I tak se budu muset snažit víc než o 106:), sto mílová trať v zimě, při krátkých dnech pro mě znamená dvě dlouhé noci. Navíc start trasy A je o půlnoci, čímž pádem nevidím tu nejvzdálenější (a pro mě tím tu nejatraktivnější) část trati, protože bude tma.. no jako v pytli.

Asi to máme všichni stejné, ale konkrétně já mám před koncem roku v práci pocit, jakoby to měl být konec světa. Všichni chtějí všechno pokud možno hned, nebo nejdéle do následujícího dne. U mě je to ještě umocněné tím, že kolegové průběžně sledují moje ultra registrace a před každým mým závodem vyžadují, abych téměř všechno rozdělané dokončil. Asi je to tím mým „stářím“.. nevěří, že přežiju ve zdraví, nebo že budu schopen po závodě zase pracovat…

Proto jsem naplánoval i logistiku k P100 ve svém tradičním stylu. Místo abych vyrazil v sobotu ve dvě ráno z domova na start, rozhodl jsem se obětovat významnou část čtvrteční noci práci a v Kácově si zajistit nocleh a vyspat se před závodem. To znamená ale pracovat v pátek do poslední chvíle a  abych se stačil zabalit, připravit a vyspat znamená to nejdéle kolem 5 vyrazit z Prahy.


Už sama cesta je dobrodružství, díky sprintu na metro chytám právě to poslední, kterým stíhám autobus na Hájích. Na přestup na vlak mám v Sázavě necelých 10 minut, přitom už uprostřed cesty máme zpoždění 8 minut a strýček google mi říká, že přesun na nádraží vyžaduje cca 5 minut chůze. Ale slovy básníka „slabý je ten kdo ztratil v sebe víru“,… vybíhám zkušeně, s taškou, s báglem a s navigací v ruce a s drobnostmi doslova v zubech.. Cimrman by ze mě měl radost. Přiběhnu, na kolejích stojí motoráček, který už už zavírá dveře. Zamávám na průvodčího, nastoupím, dosednu a jedeme.. Prostě ideální timing.

Ubytování mám kousek od startu a tak večer dvě rychlá piva, jídlo.. a před usnutím všechno nachystané. Oblečení, boty, hůlky, navigace.. mažu si vazelínou nohy a sýrem chleba (musím se hlídat, abych to nepřehodil) a těším se, jak se teď vyspím a jak si na trati B krásně odpočinu:).

Ráno jsem na registraci brzo, ať nevytvářím zbytečně fronty a stihnu si ještě udělat i barevný itinerář. Přijíždí Tomáš a s ním i neskutečný množství lidí, takže nakonec start je posunut až na 8 hodinu, je to škoda – obzvlášť v zimě je každá půlhodina světla znát. S Tomášem si domlouváme strategii.. Tedy já se ho snažím přesvědčit, že bychom měli zkusit jít aspoň trochu svižně a v hospodách zbytečně nezastavovat. Snad mě za to kamarádi z iTB neproklejou... Navíc už na startu je mi jasné, že jsem se neoblékl úplně optimálně. V zimním běhu mě vždycky děsí představa, že se obléknu moc teple. Zpotím se a je mi pak hrozná zima. A tak to velmi často přeženu do druhého extrému… obléknu se málo a pro změnu je mi zima hned.:).

Jak se začal zvedat vítr, hned jsem si vzpomněl na náš běh Sněžka-Jizerky, kde jsem měl na sobě podobnou „zimní síťovinu“ a byla mi zima jako v morně. Proto po startu se snažím(e) relativně svižným pobíháním zahrát a jde to. Za chvilku už mi skoro není zima..:).. Ale po pár kilometrech Tomáš hlásí problémy s nohou, obnovují se mu hluboké puchýře a že v nejbližší hospodě bude lepit.

V hospodě Tomáš zalepí patu, vdechneme malé pivo a běžíme dál, ale už pomaleji. Je to vidět, že Tomáše noha bolí. Já se v pomalejším tempu začínám klepat zimou tak, ze se bojím, aby mi nevypadly zuby a přemýšlím, jak to řešit. Snažím se udržovat pozitivní atmosféru a tak při seběhu z jednoho delšího kopce vyprávím nějaký veselý zážitek… Slyším, za sebou pravidelné poskakování a mám radost, že se Tomáš rozběhl, že moje veselá historka zabrala, že nálada je lepší .... a tak postupně zrychluji. Dole už běžíme celkem svižně, už mi není zima, radostně se otáčím, abych dopověděl pointu příběhu.. a zjišťuji, že Tomáš nikde a že jsem to celou dobu vykládal někomu úplně cizímu.:)... U další hospody se ohlížím, čekám venku pár minut, ale Tomáš nikde, vítr je neúprosný a tak běžím sám..


Bez ohledu na zimu (tedy chlad, kterého jsem si užil celkem dost) je to přesně to, co jsem potřeboval. Sice jsem zase dotrhal další HOKA boty (a do bot se mi dostávalo bočními dírami kamení, větvičky, bláto, listí.. prostě bordel. Přelepení scotch páskou (kterou mám vždy s sebou) trochu pomohlo, ale zase za stažení špičky platím odervanými nehty na palcích (ty puchýře zespoda nehtů mají sílu). Takže jsem po západu slunce přeci jen víc zpomalil, než bych chtěl. Taky hloupě jsem si vzal carbonové hůlky, co mě ničily život na l'Chappe Belledon .. i tady se mi nečekaně zavíraly, i tady jsem kvůli nim zakopl a natloukl si a výrazně pomohl nehtům k odchodu. Samovi S. muselo znít v uších..:) A jak jsem si v duchu nadával já.. no, na to by padlo celé stádo koní..:)

Stejně jako Cimrman i já jsem škudlil a bylo mi líto ty hůlky vyhodit. Ale teď už mi to líto není. Konec experimentů.. Ale protože bylo do cíle ještě daleko, byl čas na postupné smíření – hůlky vyhodím později a s láskou:), výrobcům nenapíšu osobní dopis, Samovi nic neřeknu:)… Prostě pohoda... S postupem času a s dlouhými zastávkami na čipových kontrolách (horký čaj dělá divy) je mi sice jasné, že nebudu v Modřanech před půlnocí, jak jsem si původně plánoval, ale o to víc jsem rozhodnutý tam být v „plné“ síle a zdraví. Tedy, jak se říká.. "v rámci možností." :)







Při noční části si blahořečím za domácí přípravu. Moje skvělá Severka (to jméno mojí navigace, Dakota od Garmin) mě velmi dobře provedla hodně problematickými úseky. Občas se mi zdálo, že místní strhali značky nebo dokonce v jednom úseku kus inovativně přeznačili, takže z plánovaných 107 je zhruba 110, ale to už tak nějak patří k podobným akcím. V Modřanech jsem krátce po druhé ráno, v posteli kolem čtvrté.. O ½ 8 už jsme s Deri na procházce a celou neděli se snažím rodině dokazovat, že jsem vlastně byl „celý“ víkend doma..:).

V pondělí má moje expedice z trasy B veselou dohru. Levý palec mi už tak otekl, že se nevejde do boty a v pauze v práci se rozhoduji pro rychlou operaci. Zrovna mám nohu na psacím stole a v potřebném soustředění si propichuji hluboký puchýř pod lůžkem nehtu, když v tom přichází studentka na konzultaci.. Scéna vypadá velmi sugestivně, při mých slovech „jen si vyčistím ránu a vymačkám hnis.. a hned jsem k dispozici..“ chudinka málem zkolabovala. Inu.. na dveře je dobré klepat, protože nikdy nevíte, co se za nimi děje..:)

Tajná kontrola Decathlonu
Všemu zdar, nadšenému pobíhání zvlášť!
Teď se teprv budu těšit na zimní pobíhání a začátek soustavnějšího tréninku.
Hezký druhý advent!
12:)

PS. Za P100 zaslouží tradičně absolutní dík obsluha na stanicích a skvělá stanice Decathlonu.. Myšlenka před volnou plání v silném větru na tajné kontrole podávat teplý čaj a rozdávat šátky.. to je nápad skoro na Nobelovku! Vážně.. díky všem..

středa 6. prosince 2017

Anička, skřítek a... trenýrkový plán.. aneb hovory adventní:)

Jak jsem si tady (optimisticky) poznamenal, relativně "úspěšně" se peru:) s doděláváním a dokončováním věcí, které na mě visely dlouho.. možná až moc dlouho. V této souvislosti mě napadá známý vtip.. Pesimista vidí bezútěšnou situaci, optimista vidí světlo na konci tunelu, realista vidí světla protijedoucího vlaku.. a strojvedoucí vidí tři pitomce na kolejích:)...

Minule jsem si říkal, že se kruh uzavírá -- zase se musím vrátit k trenýrkovému plánu a nějaké kotvě svého běhání a posilování, abych se aspoň udržel nebo optimálně trochu zlepšil. Probíral jsem to s Ankou, které se mi svým způsobem smála, s tím, že je základ prostě jen běhat... Najít si čas na běhání. Nevím, jak to máte vy, ale snažil jsem se jí vysvětlit, že právě v tom je ten problém.. Když nemám pevně daný plán, .. tak těch ostatních úkolů a žroutů mého času je tolik, že než se otočím je večer, nebo konec i týdne a moje běhání není žádná hitparáda:). Prostě, už jsem si připravil tradiční podklady, protože, když si nepřipravím svůj plán sám, těžko to za mě někdo udělá... Nakonec jsem se standardním začátkem ještě počkal, vzal jsem v potaz šílenství posledních dní, závěrečné služební cesty a tak.. Maličký odklad standardního plánu a fitka je veden touhou po skutečném odmazání letitých restů.. Ale pracovní úsilí bude naštěstí podle všeho korunované mojí účastí na "dětském ultra" Pražské 100...:)

Víkend byl ve znamení loterií. Zatímco jsem pilně přehazoval terabity dat vidlemi:), tak jsem opatrně a po očku sledoval jak Western States, tak i Hardrock loterie. Ačkoliv jsem si naplánoval naprosto skvělou akci... prestižní konferenci v Kalifornii 3 (!) dny před Western States, s krásným přejezdem státu na start.. tak mě nevytáhli:). Chápe to? :).. Ale určitě to tak má být. Myslel jsem na toho chudáka (viz obrázek), který čeká na vytažení v loterii sedm hubených let a ani letos se mu nezadařilo...
A pak se říká .. "And may the odds be ever in your favor"... :)...Utěšuji se tím, že i v Hunger games 12 okrsek nakonec všechna příkoří přečkal:), proč by 12Honza něl mít nakonec taky kliku? :)... Vůbec to neberu špatně a místo původně připravovaného programu na léto už to mám zase úplně jinak...



I Deri má Advent (!)
Ale hlavně začal Advent. Já tohle období, i když začíná neskutečnou smrští pracovních úkolů, vědeckých reportů, zpráv o všem možném... výkazů i o tom, co jsem vyzkoumal mezi 1.1. a 30.6. .. Vím já? Já si pomalu nepamatuji, co bylo minulý týden, že... :)... Ale jak říkám, mám tohle období moc rád. Lidi mají k sobě podle mě trochu blíž a tím, že pořád mám tu "slámu" v botách, tak se bez problémů bavím s cizími lidmi a vznikají krásné a úsměvné situace..

Například začátkem týdne jsem v Lidlu přehraboval zlevněné zbytky běžeckého oblečení. Paradoxně neměli absolutně nic pro muže, všechno, co zbývalo bylo vedeno jako dámské. Zkouším si dámskou čepici  [proč ne, nakonec jsem duší žena:)], když mě na to upozorní prodavačka, že je to dámská čepice... Říkám, že mi to nevadí, že je to v podstatě stejné, jen kdybych se se někdy později rozhodl jít do culíku, tak že aspoň budu připraven..:)
Naše konverzace zaujala zákazníky kolem a ještě další se přišli pobavit:)... a prodavačka kontrolovala.. Víte, to já v myslela v dobrém.. Stejně tak -- ty dámské běžecké kalhoty jsou pro vás? Aby vám ten střih nevadil, že? Moje odpověď zákazníky a prodavačku úplně rozsekala... Povídám, no to jste mě potěšila. Upřímně, já bych si v té zimě zase tolik nefandil.. Stačí pár stupňů pod nulou a jsem technicky vzato.. žena..:)..

Šílenství kolem a zmatky budou vykoupené mým pátečním odjezdem na P100. Jsem moudře přihlášen na trasu "dětského ultra", na trasu B, 105 km. A mám pro to řadu skvělých důvodů.. Nemám potřebu si na P100 cokoliv dokazovat. Jednak budu moci v pátek ještě v práci spoustu věcí dodělat, trochu se vyspat a hlavně si užiji pro mě naprosto neznámou trasu údolími kolem Sázavy za denního světla a v plné síle a nakonec je tu velká šance, že zase od časného nedělního rána už budu doma fungovat jako vzorný manžel, uklízet v klubovně, venčit psa, bojovat s manželčiným e-receptem.. a ve finále předstírat, že jsem byl v podstatě celou dobu doma... A o tom to je..:) 

Všemu zdar! Adventnímu času a ultra v nás ... zvlášť!
12:)

pondělí 20. listopadu 2017

Vlny...:)

Říkal jsem to tady mnohokrát, že harmonické a periodické funkce velmi dobře odrážejí nejen character pozitivních a negativních očekávání a pohyby mých nálad nahoru/dolů v životních situacích, ale platí i hodně přesně na moje ultra -- od přípravy až po samotný závod.

V okamžiku, kdy všechno vypadá růžové a nádherné vždycky zpozorním, protože to je právě ta chvíle, kdy se dá čekat, že se něco po****.. jak bych to tak řekl, abych nepřišel "o koně":).. prostě, že je šance se vše otočí a začne to drhnout.. Ale platí to podle mě i obráceně. Po sérii různých šoků a nečekaných obtíží se začínám těšit na další vývoj, protože se dá čekat pomyslné odražení ode "dna" --ať už ho máme nastavené jakkoliv (Mimochodem, u mě většinou platí pravidlo 3: nepříjemné věci přicházejí v balíčku po třech a pak je zase nějakou dobu klid).

Den před mým odletem na Floridu měl brácha ještě infarkt a podíval se RZ do nemocnice (naštěstí včas), čímž se naplnilo pravidlo 3 a tak drobné potíže, jako například změny programu konference na poslední chvíli, které mi vymazaly další den s možnosti jít běhat ...  to už jsem bral, jako starý mazák na vojně, který vidí civil na dosah.. a na případné buzerace se dívá s úsměvem člověka, který to má za pár:)..

--- Malá vysvětlující odbočka ---
Konference amerických finančních asociací jsou na české poměry veliké, někdy až moc a probíhají většinou v těch nejdražších hotelech v daném místě. Zkušené si objednávám hotel, který je vzdálen od místa konference asi tak 45 minut+ někdy i víc než hodinu chůze v jednom směru. Je to taková jistota, že i kdybych nestíhal běhat, tak na konferenci dojít musím:) a mám aspoň zajištěných cca 30-40 km ostřejší chůze, navíc jako tradiční škudlil ušetřím víc jak polovinu cestovních nákladů..:)
--- Konec odbočky ---


Ve čtvrtek ráno natěšený a s posunutým časovým vnímáním snadno vstávám velmi brzo, hladce vyšvihnu 10 km podle moře, po pláži a dokonce proběhnu za dunami v místním ochranném parku/biotopu, kde hnijící voda mezi stromy nutné vyvolává představu aligátorů číhajících na neopatrně české turisty. Dával jsem pozor a nikde jsem se tam moc necoural:). Ale jak jsem později se od místních (pospávajících na pláži) dozvěděl, v Key West nejsou aligátoři. Tedy prý je tu jeden-dva krokodýlové v zátoce u golfového hřiště (a pár jich je zavlečených na ostrůvky), ale je tu abnormálně bezpečno, ani moc hadů tady není. Prý jen korálovec a ten se vyskytuje jen kolem rezervací se stojatou vodou, kam stejně normální člověk nechodí, protože to tam šíleně smrdí:). UFF! Ještě mě uklidnili, že dřív tu byl problém s jedovatými štíry, ale masožraví netopýři a polodivoké slepice je v podstatě úplně vyhubili:). Takže paráda.



Počasí je nádherné a při rychlém přesunu na konferenci si užívám plného slunce, teplota kolem 30C. Při cestě zpátky to beru oklikou, přidávám další asi 1/2 hodinu chůze a po cestě si říkám, že bych ještě třeba mohl večer si jít zaběhat.. Ale jsem nakonec jsem podlehl vábení společenské socializace s ostatními účastníky a vyrazil (pěšky na večerní recepci), přeci jen 5 km tam, 5 km zpátky.. aspoň vystřízlivím, znám se :), jak je pití zdarma, tak mám horší kontrolu. Otevřeně přiznávám -- dokáži odolat skoro všemu, jenom ne pokušení..:)

Druhý den je to ráno celkem kalné..:). S ranním běháním to nestíhám, a i kdyby, asi bych to stejně nedal. Musím odejít z hotelu kolem 7:30 a díky změnám v programu mě před tím čeká ještě minimálně hodina extra práce. Protože jsem si svoji genderovou orientací naprosto jistý:), je mi jasné, že moje ranní nevolnost nemůže být způsobena případným těhotenstvím:)..

Nejdříve jsem se litoval, že ke stáru už nic moc nevydržím, ale pak mi to došlo.. Já pitomec jsem si neuvědomil, když v listopadu vylezu z teplot kolem 0 do 30C a plného slunce (bez čepice), a naběhám a nachodím na něm několik hodin (skoro bez vody), že bych mohl dostat úpal..:). Tedy dobrá zpráva byla, že ještě nejsem úplný abstinent, ale pitomec, který nedává pozor na ochranu před sluncem.

Tím jsem sice následující den přišel o možnost pobíhat (v sobotu se kvůli povinnostem nedalo), ale jsem tu za slušňáka:), nechtěl jsem ani po cestě, ani na konferenci zvracet.. I když jsem se v minulých letech to snažil odkoukat, ale marně. Zatímco Stín dokáže i na závodech velmi nonšalantně a decentně zvracet.. tak když už to na mě přijde, tak zuřivě bliju:).

A tak jsem místo běhu aspoň přidal dalších 25 "léčebných" pěších km a neskutečně si užíval místní reálie, moje zážitky s místními se opět dostávají do kategorie neskutečných zážitků. (Podle mapy měla být na druhé straně zálivu prodejna Reebok, syn chtěl k vánocům vzpěračské boty, inu řekl jsem si, že tam v rámci sluneční terapie dojdu, tentokrát s šátkem na hlavě.. Reebok už tam není, prodejna a celý sortiment zmizely v propadlišti dějin (Nový personál mi to hravě vysvětlil, kdo by v Key West kupoval sportovní boty, že?)..:)...

Jak se pohybujete s batohem pěšky kolem silnic, téměř automaticky se v Americe zařadíte mezi tuláky, bezdomovce, hipstery a pochybné existence. Nicméně, já mám na sobě košili od Armaniho, přes rameno ještě vláčím svůj ultra lehký noťas, což místní vždy trochu rozhodí a o připraví to základ pro neskutečnou mozaiku zajímavých zážitků:).... Dostávám nabídku od jedné odrostlé dorostenky, že mě odveze {že by konečně #metoo ?}, v bance po cestě si vyzvedávám hotovost, ale v bankomatu přede mnou někdo nechal kreditní kartu a otevřenou transakci. Jako správný skaut jsem nic nevybral a kartu vracím na přepážce, kde na mě kouká obsluhující hodně překvapeně. Je vidět, že rychle kontroluje u karty stav výběru na účtu.. a pak se ještě víc překvapeně kouká, jak odcházím pryč.. Jednomu starému rybáři  -- řekl bych, že tu zůstal od času květinových dětí -- jsem hlídal pruty, zatímco si on balil marihuanu vykládal mi svoje zážitky:).  Na pláži jsem u přípravy svatby, večerní procházka na boso po osamělých plážích je čistá romantika sama o sobě.

Ale je čas se chystat na cestu zpátky. Ještě ráno se mi povedla logistická lahůdka. Přeci nemůžu ani v mizerném týdnu, kdy jsem strávil dva plné dny v letadle, rezignovat na běhání.. Musím si zapsat do své kilometráže v týdenním součtu aspoň maratón. Jednoduchý výpočet říká, že bych těch zbývajících 23 km (nachozené kilometry se nepočítají) v pomalém tempu 6 min/km měl stihnout na čas -- tedy, abych se stačil na snídani napít a dát rychlou sprchu, než se musím odhlásit v hotelu. Při svých běžeckých toulkách se vydávám o maličký kousek stranou k druhému mostu přes zátoku a odměna byla sladká. Znalci Ameriky ocení..Napojil jsem se na route 1 (!) legendární první silnici spojující na východním pobřeží sever a jih.Se slzou v oku vzpomínám na čas, když jsme po ní jezdili v New Jersey a v Pennsylvánii.

S hotelu mizím jako Popelka s úderem hodin. Mám v sobě snad na chvíli uklizeno. Ukončení nepříjemných věci doslova na dohled, dá se čekat, že teď budu sakra opatrný do budoucna:).. Můj běhací cyklus se uzavírá. Po svých začátcích, kdy trenýrkový plán byl zákon (jako kolaloka), přes postupné snižování jeho významu až po jeho úplnou eliminaci, ..., abych mohl začít znova s jeho uctíváním.:).

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
12:)

PS. Ten teplotní šok je šílený v každém směru..