úterý 27. září 2016

Vánoční rodinný běh ve Švýcarsku, aneb 24/12 Brugg:)

Před časem mě nadchla odpověď jednoho velmi starého houslisty, kterého se ptali, co ho pořád nutí, aby tolik hodin denně usilovně cvičil -- a on s vážnou tváří a nadšeně odpověděl, že stále vidí prostor pro zlepšení.. jen toho úsilí je potřeba do toho dávat každý rok výrazně víc:)..



Letos jsem zahájil svoje "závody" pěkným zlepšením na TGC -- a na vrcholu své jarní přípravy jsem zamířil na 24h do Švýcarska. Na jejich "tankodromu" :) jsem celkem zbytečně vystřílel svoje náboje a už to vypadalo, že letos nebude žádná šance na nějakou opravu, na překonání.. Jenže, jenže.. Ta moje romantická a westernová duše to nemohla nechat jen tak... "Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a říci abych utíkal..". Navíc práva westernová odveta musí být stylová -- kde jinde než ve Švýcarsku!!:)

Vím, vím.. takhle se neplánují osobní rekordy. Navíc, před důležitými závody bych neměl dělat žádné punkové akce, typu Trans Tatras apod. -- ale to my, pocitoví pobíhači vůbec neřešíme:). Jednou to krásně shrnul Běžící Stín, když viděl moji "přípravu", tuším před nějakým maratónem. Řekl moudře "Chápu, že skvělé pocity a ryzí punk mají pro tebe často větší hodnotu než výraznější zlepšení v cíli"... Je to tak:).

Prostě, přiznám to otevřeně -- pokus o "vrácený" úder, pokus o zlepšení na 24h v Aare-Insel Brugg jsem pojal punkově (jak jinak).. :).. Navíc v kombinaci pánské jízdy se synem, který se ve slabé chvilce nabídl mi pomáhat.. A jako správný syn také podlehl kouzlu nechtěného a (ještě ve slabším momentu) souhlasil, že od půlnoci poběží 12h, takže v závěrečném zombie kroužení budeme trpět spolu:). Měl jsem tajné a velké přání. Chtěl jsem, aby můj syn viděl moje krize, aby mě viděl na kolenou, aby viděl, jak se (snad i úspěšně) s tím vším peru.. a jak se snažím do poslední chvíle bojovat... a třeba mi přitom pomohl..

Jak každý asi ví -- u velkých přání často člověka vyděsí fakt, že se do detailu splní..:)

Všimněte si skvělého čísla .. "4 Jan", aneb česky .. "Pro Honzu":)

Ve čtvrtek jsem ještě pilně pracoval a s organizátory po e-mailu řešil logistickou hádanku, že dva lidé stejného jména běží dva různé běhy. Dovolil jsem si upozornit na drobnou odchylku:) v datu narození, která by nás -- tedy na dálku -- mohla pomoci rozlišit:). Nakonec je všechno OK, na booking.com jsem na poslední chvíli zařídil ubytování asi v 7km vzdáleném Badenu a v pátek ráno jsme nadšeně vyrazili.

Přijíždíme k místu ubytování, bereme si klíč a jdeme se ubytovat. Otevírám dveře a slyším, jak říkám.. "A hele, někdo si tady zapomněl věci.. a ručník..":) .. A pak mi došlo, že i když jsme měli mít samostatný pokoj, tak nás ubytovali s dvěma dalšími lidmi.. Pochopitelně jsou volné jen horní palandy:). V téhle chvíli se ozvala ta plánovací žena ve mně. V posledních dnech mám silný spánkový deficit, je potřeba se vyspat. Plán je jasný, jedeme obhlédnout trať (jak se na ostrov dostaneme, kde zaparkujeme a tak) a při té příležitosti někde najdu normální hotel. Spát je třeba!:)

Obojí se podařilo, nacházíme kousek v centru (s parkováním zdarma) útulný hotel. Stařík-majitel sice vypadá, že na něčem těžce jede:), protože jakákoliv věta, kterou řekl on nebo my v něm probouzela neskutečně veselí, ale bylo to hezké ubytování. "Vy se chcete ubytovat?" .. hoóóó hó, ha ha.. "Samozřejmě máme volno".. Cha cha cha.. "Společný pokoj?" Hyhýýý.. ha ha.. Jen jsme do poslední chvíle si nebyli jisti, jestli je to tráva, houbičky, nebo jestli neolizuje nějaké žáby (v recepci měl totiž několik terárií)...:)

V sobotu ráno se přesunujeme na místo činu. Moc hezky okruh, kvalitní asfalt.. TB by se tetelil radostí:).. parkujeme pod jednou pouliční lampou. V noci to bude super místo a začínám se postupně chystat na závod. S Honzou si dohadujeme, jak se budeme dorozumívat, když v tom se zarazím a říkám.. "Hele.. já slyším koně!" Syn mírně vyděšený okamžitě reaguje. Kdepak. To pustili do reproduktorů muziku "We are the champions..":). Je mu hned jasné, že původně dohodnutá dorozumívací taktika bude mít na mojí straně určité trhliny:). A tak jsme během závodu víc mávali rukama, ukazovali, než pokřikovali:).

Začátek závodu mě zastihl v neskutečné pohodě. Jsem tu, se svým synem, který ještě ani netuší, co je to maratónská distance:) a poté, co ho v dětství srazilo auto, má problémy s kolenem.. Přesto ale bude prvních dvanáct hodin pobíhat kolem mě na rovince, pomáhat mi .. a pak se přidá i na okruhu. Cvičně tak odhaduji, že než mu začal závod, tak se mnou spolu s odběhnutím na nákup udělal určitě 15-20 km navíc:).

Běží se mi krásně.. Dělá se horko, sice piji hodně (příště víc piva s sebou!!) ale stejně se nezastavuji na WC dříve než po 4-5 hodinách.. Běží se celou dobu v jednom směru, na co se také musím lépe připravit. [Neběžet zbytečně blízko u kraje, levá noha/kotník zbytečně dostávaly víc zabrat na nakloněném asfaltu a v drobných kamíncích]. Vlastně všechny rychlé mezičasy, které jsem měl z loňska, když jsem běžel na Kladně.. jsem postupně překonával s lehkostí. První 100 za 10:26, před půlnoci téměř 112 km.. Nádhera. Už jsem si říkal, kde jsou ty krize?:). Na 120-130km už mám hodinu a víc náskok proti svému osobnímu rekordu a svět vypadá krásně..

[Sice mě už od 55 km trápí občasná křeč v levém lýtku a kotníku (okraj dráhy), ale -- nejsem žádná modelka:), protáhnu, vezmu sůl, magnézium a běžím dál.]

No, jak si tak přemýšlím o těch krizích, musím si dojít sednout na WC. Jak tak usilovně tlačím:) tak mě těžce zkroutí křeče do celého těla, do nohou.. co víc, nemůžu se odtud dostat:), takže se tam v křečích kroutím dobře 10 minut. Vylézám totálně down.. Nemůžu se pořádně pohnout, aniž by mě chytly křeče, je mi šílená zima.. Tak je to tady! Tolik sis to přál, tak teď máš krizi jako svinja:).. Říká ten škodolibec ve mně. Syn zastavuje, pomáhá mi do lehké bundy a kolo se mnou jde, kdy se snažím zprovoznit tělo a ducha, protože v téhle chvíli je to téměř na ručník do ringu.

Ovšem western je western:) a tak spolykám nějakou sůl, další magnézium, křeče se dostanou na zvladatelnou úroveň.. a zase se postupně -- jako Fénix -- rodím z popela. Už to zase vypadá dobře, zdá se, že konzistentně //síla je pořád se mnou a křeče na úrovni zvladatelnosti// bych mohl relativně v pohodě dosáhnout na výrazné zlepšení. Prostý odhad naznačuje, že bych mohl stále myslet na 192-194km.. jen udržet rozumnou rychlost. Honza má radost, že jsem zpátky:), ovšem jak jsem si přál.. Ten rozměr epického boje mě nemine..

Za nějakou dobu se totiž ukazují (mně dobře známé) vedlejší účinky přemíry solí -- je mi děsně špatně.. chce se mi zvracet -- a co víc, už nemám žádný pivo!! :) Nedá se běžet, přecházím do chůze a snažím se svižnou, ale opatrnou chůzí uklidnit žaludek a zase začít běhat. Při jednom kole nedávám v zatáčce pozor a špatně došlápnu levou nohou. Cítím, jak mi otéká kotník. A v té chvíli // víc jak pět hodin do konce //, kdy bych normálně ještě pobíhal, nebo střídal chůzi s během -- tak od teď budu už jen chodit. Co chodit.. budu chodit pomalu:), 5km/h bude moje maximální rychlost o kterou se budu snažit velmi usilovně. Na 190+ už dávno můžu zapomenout, budu těžce a opravdu těžce bojovat o překonání svých 182 km..

Posledních pár hodin, ba i desítek minut bylo epických. Nakonec poslední dvě kola jdeme spolu s Honzou.. do poslední chvíle kroužíme a končím s kouzelným číslem 184,597km. Dopajdám k autu, na chvíli sednu, pak na chvíli omdlím:) .. a moc si to užívám..

Nejhezčí zážitky jsou ty, o kterých nebudu tady mluvit:).. a nejhezčí na našich šílených snech je.. že se často splní! Zatím chodím velmi opatrně -- kotník ještě fest bolí -- přesto už se těším na první vyběhnutí. Pomalý běh léčí všechno:)...  A přemýšlím, co zlepšit, na co se víc soustředit. Jak to říkal ten urputný stařík-houslista? Pořád vidím prostor pro zlepšení.. Jenom toho úsilí bude potřeba zase trochu víc přidat:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, naším chápajícím dětem.. a ultra zvlášť!

12:)

pondělí 12. září 2016

Skautská akce - Devítkový poker, aneb Trans Tatras:)

Mapa/Hlaváček ve velikosti kupé:)
Původně jsme plánovali výlet do Tater a překonání hřebenu na pozdní jaro, ale sněhová nadílka nás donutila odložit skautskou akci na začátek září... i když nás to na jaře chvíli mrzelo, z dnešního pohledu musím říci, že to bylo skvělé rozhodnutí. Ale postupně..

Uvnitř naší užší skautské skupinky (bratranci Veverkové, Malý medvěd a já) létaly e-maily tak prudce, skoro jako koule u Králového Hradce:)... Nakonec polovina oddílu si nechává poslat do cíle balíček šatstva na převlečení, druhá polovina se rozhodne to pojmout úplně punkově, tedy všechno si nést s sebou, i těch pár věcí na převlečení.. Bohužel tradičně bojuji s časem a tak popoběhnutí z Náměstí Republiky to jistí, přibíhám na hlavní nádraží akorát v čas, abychom se sešli v magický moment 9.9 v 9:09. Jsme čtyři a devítkový (časový) poker slibuje úspěšnou akci. Rychle nakupujeme před cestovní a cestovní piva, tradiční veselá skautská nálada, chlapci se různě kočkují:).. Martin Veverka Pražský přichází s návrhem, že se nejedná o žádný závod, tedy, že by nechtěl na chatách "vdechovat" ani pivo, ani polévku:), že by je chtěl normálně pozřít. Dovolil jsem se připojit s prosbou, že až bude Pavel Veverka Sudetský vyprávět svoje neskutečné (místně-příslušné) horolezecké příběhy, tak že bych prosil jen ty veselé, se šťastným koncem.. Slibem nezarmoutíš, že? :)..

MVP, ukazuje nový hit, běžecko-lezecké pantofle
VS má na každou akci připravené nějaké překvapení. Stejně tak jako na Sněžka-Hřensko, neváhal s sebou táhnout staré lyže, které prohlásil za skialpy.. Stejné to bylo i teď. Sotva se usadíme v kupé, téměř neznatelným pohybem ruky, který by mu záviděl leckterý falešný hráč karet -- vytáhl z batohu ohromnou mapu (Hlaváček) Tater, velikosti vlakového kupé .. a jedním trhnutím ji rozvinul. A hned zahájil přednášku, kudy běžíme, s místopisem kde se kdo, kdy a jak (při)zabil..:) ..


Ráno se budím, jakoby mě někdo celou noc mlátil do hlavy. Copak někdo? Průvan!! Hlava mě bolí, je to na mě i vidět, sice jsme v noci velký kus zpoždění smázli, ale nevypadá to, že stíháme následný autobus. MVP -- nevím kde se v něm probudil ten voják -- najednou velitelsky vykřikne: "Dvě minuty do kontaktu"!! Popadne bágl a vyskočí z vlaku! A tak i my vyskakujeme z vlaku a pádíme na nedaleké autobusové nádraží, podle pokynů hledáme stanoviště č.6. Jen já přemýšlím, jestli se pozvracím teď nebo až v autobuse..:).. Dobíháme včas, dle pokynů manuálu pro prvorodičky - se rychlým, mělkým dýcháním snažím zabránit kontrakcím v jakékoliv části břišní dutiny..:)




Asi po hodině jsme na místě, Tatry na dosah .. rychle se dělíme o vodu a potraviny, co se nevejde do báglů, rychle dojídáme. VS zavelí -- rovinky běžíme!! a vyrazí ... do kopce:). Pořád tomu nedokážu uvěřit.. Já zde.. Musím svoji radost dávat najevo obezřetně, přeci jen jsem ve skupině dvou ostřílených horolezců, plus Malý medvěd je navíc.. řekněme horolezec nadšenec, takže jsem v úplné menšině. Pavel při pohledu na jakýkoliv kopec a hrbolek okamžitě říká jak se jmenuje (a proč), koho tam zachraňoval a kudy to sjel na lyžích... A tak vlastně zjišťuji, že Vysoké Tatry jsou plné sjezdovek:), na kterých nejsou turisté, ani vlek a jsou rolbované akorát tak lavinami..:). Se zaujetím lyžařského instruktora nám ukazuje, jak sjel na lyžích německý žebřík -- moje zděšení dosahuje maxima, když druhý den ukazuje rýhu na Satanovi.. Tam to prý bylo extrémní, v některých místech se mu vešla do spáry akorát tak jedna lyže.. Při otázkách na Priečné sedlo a Prielom mě dopředu uklidňuje, že to sjeli i s Martinem a úplně střízliví!! To mě fakt uklidnilo:). ..

Počasí je naprosto luxusní. Jen občas na chatách a v blízkosti lanovek potkáváme větší skupinky turistů, jinak se pohybujeme poskoky y kopce a velmi svižnou chůzí do kopce. "Chrti vpred!" .. tak to mě dostalo, že mě někdo bude nazývat chrtem?:) Jako správní skauti na výletě vše pozorně sledujeme a potom to probíráme s naším vedoucím. Chlapce zaujal fenomén přemísťovaného oblečení, kdy si děvčata (slovy hlavního výzkumníka VS) odkládají bundy a zavazují si je kolem pasu, aby jim chlapci nečuměli na zadek:). V rámci dialektického myšlení si s MM dovolujeme oponovat, že při "přemísťování" oblečení dochází zákonitě nejen k zahalování, ale též k odhalování, ale vzhledem k tomu, že jsme po zbytek dne jen děvčata předcházeli ze zadních pozic, zůstal tento názorově stimulující myšlenkový proud zcela opomenut:).

 

Ještě zajímavější bylo ale sledovat anatomii párových vztahů při cestě na vrchol a se vzrůstající obtížností trasy. Od pláče na krajíčku, po vyčítavé pohledy typu -- vůbec mě neposloucháš, nevnímáš, že tam nechci -- až po temný výraz, který naznačuje drobné váhání nad typem pomsty... mám ho zabít, nebo bude stačit, když se s ním rozejdu a řeknu všem kolem, že ho má takhle malýho?? :)..

 

Z toho hlediska jsem velmi oceňoval postupný, řekl bych detailně propracovaný přístup bratranců Veverkových, kteří mě před třemi lety při letmém proběhnutí v Jizerkách vytáhli na Lysou skálu... Byl to šok, vedený ovšem velmi citlivě -- skalpelem neurochirurga:) --  řekl bych po mojí "hranici", kterou chlapci postupně a cíleně posunovali.. Sice jsem ještě dlouho nervózně vzpomínal na jejich horolezecké hlášky, že materiál je brzda výkonu, že dolů se leze lépe než nahoru, apod.:)... a několikrát jsem si uvědomil tu známou poučku, že adrenalín je hnědý:).... Do toho byly proložené různé jednoduché "řetízkové" vsuvky na závodech, tu v Dolomitech, tu na Rondě:) .. takže když jsme v sobotu dorazili na Priečné sedlo, které bylo ověšené turisty na stupni provozu č. 5 (zácpa) .. tak jsem nezaváhal a následoval Martina a řadu pasáží jednoduše překonal volným lezením. Nikdy, opakuji .. nikdy bych si nepomyslel, že tady a touto cestou půjdu a že ještě budu na skále předbíhat:)...

Plný příjemných pocitů, piju na další chatě naši velkou dvojkombinaci (pivo a kofola), vzhledem k tomu, že je to poslední dnešní chata, přidáváme jako jistotu ještě malé pivo:). Soused u stolu se dává do řeči s Pavlem, našim horským vůdcem, odkud jdeme a kam.. Pavel naznačil naši trasu a vyvolal drobný poprask, protože čeští turisté v Tatrách, to je skoro stejná kategorie, jako česká učitelka na Jadranu:)... soused zkušeným výpočtem odvodil, že zbytek naší trasy vyžaduje minimálně 7 hodin, je to celodenní výlet, řetězy a my na něj vyrážíme ve 4 odpoledne.. Pavel ho uklidňoval, že to zná, že o řetězech ví, a že budeme v hotelu tak za 3-3.5 hodiny. Trochu mě to nalomilo, ale v klidu dopíjím pivo a už jsme na cestě.

Nahoru sice moc řetězů na přidržení nebylo, ale budiž.. ale ten sestup na druhé straně.. OMG! Opět to chlapci posunuli o výrazný kus dopředu. Tentokrát jsem je už vážně požádal, aby už dál nešponovali:). Pravda je, že jsme potom krásně seběhli, v celkovém denním čase 12:12:12 [to aby mi udělali radost, když mě mořili na těch řetězech:)] Dobíháme do sanatoria, důchodci a lázeňští hosté jsou už po večeři, ale přesně v Pavlovo odhadu.. za 3:10... Teda, ale na ty řetězy, kramle a Pavlovo povzbuzování k přímé cestě srázem .."Pojď se mnou tudy, je to takové vzdušnější"..:).. tak na to budu myslet ještě nějakou dobu..

Nicméně, oba tvůrci trasy už mě uklidňují, že zítřek už je jen přesun k vlaku, dvě-tři malá sedla, takové "rovinky podle zubačky", "louky (s občasným řetízkem)".. no nezabili byste je? :)..
Ale i druhý den je překrásné počasí, uznávám, že i trasa je kratší, malebná.. Všichni máme klubová trička a tak když při jednom sestupu poskakuji za klukama, tak rád odpovídám na otázky -- Tu sú nějaké preteky? No, tak máme tady mezinárodní otevřené klubové mistrovství..:).. Aj! A dobre obsadený závod? Tak určitě:), třeba v kategorii 50+ nejsem úplně špatný a tady bojuji o třetí místo..:)..

 

Ovšem asi nejlepší zásek v (nechtěné) komunikaci s domorodci se povedl VS. Při jednou sestupu mě znova ubezpečuje, že to, co běžíme je nejtěžší trasa z "české" strany Tater. LOL! Čekal jsem, že nás domorodec, který to slyšel a zbystřil.. napíchne všechny na jednu hůlku..:). Ale smířlivě se usmál, ten duch federace tady pořád ještě je:)..

Závěr přechodu Tater připomíná nechtěnou zkomoleninu našeho klubového názvu. Když jsem podruhé dobíhal Silvu, tak Štěpán Škorpil říká a dobíhá borec z týmu "i tink bér" .. A skutečně při doběhu do civilizace jsme v těch lesích víc mysleli na medvědy, než na to pivo:)..Pavel to ještě přiživoval různými detaily o výskytu medvědů v Tichej dolině:), ale zase medvěd medvědovi bratrem:) a když na čele naší skupinky běžel Malý medvěd.. cítil jsem se v bezpečí.

V hotelu Permon chlapci vyzvedávají batůžky s čistým oblečením a na základě klubového hlasování (4:0) je rozhodnuto, že je lépe 10e utratit za pivo než za sprchu, a tak očista nakonec probíhala v řece, která slovy MM byla "řezavě svěží"..:)...

Při haluškách a pivu v hospodě musím přiznat, že to byl nádherný výlet. Místopisně si skoro nic nepamatuji, snažím se zapomenout, kde koho chlapci vyhrabávali, a odkud kam kdo koho nesl:). A to mi říkali jen ty veselé příběhy s dobrým koncem.. To jsem rád, nedokážu si představit, kdyby tam byl špatný konec!:)... Ale však si počkejte na jejich krásná vyprávění, mapky, GPX trasy...

Všemu zdar! Ultra, skautům v nás a kamarádům.. především!
12:)
Zbytek mých náborových fotografií je k dispozici zde.



pondělí 5. září 2016

Potichu a nenápadně.. aneb jsem zpátky!..:)..

Návraty po epických vítězstvích i jakýchkoliv prohrách:) jsou vždycky zajímavé... I když nerad.. přiznávám, že jsem se zase něco na l'Chappe Belle naučil -- jen to školné, by nemuselo být tak drahé:) [a tím nemyslím peníze]. Zajímavé jsou reakce okolí, od "měl bys mít rozum", až po hodnotící -- "měl jsi aspoň trochu bojovat", "nečekal jsem, že to zabalíš tak brzo", .. "naučil jsi se vzdávat, teď už budeš pořád jen vzdávat"...

Jako správný Štír sice na podobné poznámky kašlu, případně přisvědčím -- jjo, měl jsem víc bojovat. jjo, letos už jsem vzdal druhý závod... [Nemá cenu komukoliv vysvětlovat svoje rozhodnutí -- ať už, že jsem se na závod přihlásil, nebo, že jsem z něj odstoupil. Osobně si budu pamatovat l'Chappe Belle jako hezký výlet se zajímavou exkurzí do kamenolomu:)]... Nicméně, v hlavě mi už bliká červená kontrolka -- pokud to jenom trochu půjde, tak to zkusím příští rok znova.

To moje srabácké/předčasné/neuvážené/odpovědné/zkušené/.. [nehodící se škrtněte] ukončení závodu s sebou nese potřebu doléčit svoje bolístky, ať už jsou viditelné nebo skryté. A protože pomalý běh léčí všechno, tak hned po návratu jsem začal s postupnou léčebnou kůrou. Od úterý jsme pomalu běhali s Deri, se synem, s dcerou... Z tohoto pohledu byl sobotní plán naprosto jasný. Bude krásné počasí, zajedeme s Bárou do Plas a proběhneme se (pomalu) po okolí.

Baroko maratón má krásnou, perfektně značenou trať, nadšené organizátory a co víc.. parádní atmosféru a "zaručené" počasí. Sice 900 m převýšení není úplná rovina a také lesní a polní cesty dokážou první zdolání maratónu pěkně ztížit ... ale zase komorní atmosféra zadního "voje" tady dělá své a tak oba věříme, že si to parádně užijeme. Bára -- že doběhne do cíle maratonu a já -- že úspěšně završím léčenou kůru, na těle i na duši..

Beru s sebou svůj batoh (černé pivo), v něm část povinné horské výbavy, lékárničku, obvazy, náplasti, jídlo pro menší africkou vesnici na tři dny, extra 1.5 litru vody... kromě vařiče a stanu jsem měl s sebou všechno:). Ještě, že občas někdo měl na zádech vak s vodou, ale i tak jsem na startu vypadal celkem exoticky:). Moudře se stavíme skoro na konec startovního pole, před startem se letmo zdravím s několika známými, ale .. dneska jsem tu jako rodinný support, něco jako running sushi:), trochu mě mrzí, že v batohu žádné nemám -- měl jsem pár kousků zabalit, aby to bylo naprosto dokonalé...


Upřímně -- o těch nejhezčích a nejsilnějších zážitcích se snažím moc nemluvit, ty si nechávám pro sebe... V rozumném tempu a před limitem probíháme cílem... a stylem mlha přede mnou, mlha za mnou mizíme pryč. Pocity z prvního maratonu jsou vždycky silné a dělí "maratonce" na dvě skupiny. Jedni mají konečně splněno, odškrtli si položku "uběhnout maratón" a tím to pro ně skončilo. Ti druzí se oklepají a přemýšlí, kam dál, ... a kdy zase poběží daleko a budou zase bojovat sami se sebou.

Pro mě to mělo o to zajímavější dohru. Nohy jsou naprosto v pořádku:), ... co víc jsem zpátky. Zase žiju ve filmu..  Hned v neděli ráno si jdeme s Deri zaběhat, ale jak je park pořád plný střepů [koncert na konci srpna], tak si něco vrazila chudinka do tlapky. Nakonec ji většinu cesty nesu a hned jedu na veterinu. Při ošetřování Deri nečekaně vtrhla do ordinace jedna paní, že hlídali sousedům psa a chudák pes se nehýbá.. Zmatky, ale vyřešeno a pan doktor se vrátil k Deri, zavázal tlapku a my šťastně vypadli. Doma velké vítání, Deri s jednou zavázanou nohou vypadá jak kapitán Morgan -- fotím si ji, chudinku.. Když v tom moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, povídá.. "Víš, že Deri měla poraněnou pravou tlapku?" .. No jasně.. "Tak proč má zavázanou levou?" ..:).. A tak jsem sedl do auta a vyrazil na "opravu".. S připomenutím -- nezapomeň!! přední noha!!
Rozhovor v čekárně nemá chybu.. "Copak, že jste se vrátili?..Ono jí to spadlo?"... "Kdepak, kdyby spadlo", říkám ... "my jsme jí společně s panem doktorem zavázali druhou nohu"..:). Ty lidi se smáli jak na Silvestra, já tradičně za úplného pitomce -- Deri měla ve finále obvázané nohy dvě, za cenu jedné.. No nekup to!! :)

Takže návratům zdar! Už se těším na skautskou akci o příštím víkendu! Ultra zdar, kamarádům zvlášť!
12:)

PS. Fotku jsem uzmul z netu.. Moc diky, RVM!
PPS. Tak teď jen, aby se to Deri brzo zahojilo!

neděle 28. srpna 2016

Žížala v Aiguibelle (druhé DNF), aneb klikař na cestách..:)

Začalo to vlastně celé v Dolomitech, kde jsem letos usoudil, že ze tří možností (nějak si vic ublížit, se štěstím dokončit a v půlce to zabalit) mi na uklouzaném vápenci ta poslední volba přišla jako nejvhodnější zakončení pro zodpovědného živitele rodiny...:)
No jo, ale jak se jednou začne s odpovědností, tak člověk neví kdy skončit:), ještě, že mezi těmi dvěma závody jsem úspěšně doběhl v Andoře.. Jinak bych si myslel, že začínám novou tradici:(.

Ale.. Upřimně řečeno, není si na co stěžovat.. Zážitků mám na dva filmy:) -- to, že nedoběhnu patří k věci, je potřeba se z toho poučit: buď se ještě lépe připravit, nebo se spolehnout na velké štěstí v závodě, a nebo to definitně odpískat:). 

Tak aspoň pár střípků ze závodu a kolem..

Nejedu tentokrát úplně na doraz.. Jsem ale hodně unavený a nevyspalý, plán je spát tentokrát v nějakém levném hotelu poblíž..dorazit ve středu navečer, a spát, spát..  V Ženevě máme zpoždění, v půjčovně aut mě předbíhají dva synové pouště s doprovodem.. Neměli velbloudy, tak nutně potřebovali benzinové ohře:). Chtěl jsem je původně upozornit, že tady celá skupinka lidí čeká ve frontě .. Ale při pohledu na volné splývavé oděvy doprovodu (kde by se mohl skrývat celý arzenál zbraní a výbušnin) jsem usoudil, že počkám..:). Když jsem došel na řadu, tak odměna byla sladká. Jeden z nich totiž vzal poslední malé auto s mezinárodní značkou (a jedu do Francie) a tak jsem za (ještě diskontní) cenu tří-dvéřového vozu získal vymazlenou Toyotu, automat, hybrida s navigací.. Všechno na knoflík, od startování až po ovládání sedadel, dvojitá střecha..Při sklopení zadních sedadel vzadu vzniklo prostorné dvojlůžko:).. Čekal jsem malého Citroena s manuální převodovkou, snad to taky budu umět řídit..

Nicméně hotel se ukazuje jako celkem dupárna, využívaná převážně řidiči kamionů a pak náhodnými návštěvníky.. Údajně je celý nekuřácký, ale můj pokoj čpí jako slušně zakouřená hospoda, až se rozkašlu:), otevřu okno a jdu se naivně zeptat na recepci po jiném pokoji:). Je prý úplně plno, a patrně mají zvyk cizincům přes cestovní portály dávat ty nejhorší pokoje:). V tom počasí a v poloze pokoje určitě.. Tedy pokoj by byl jistě skvělý v přípravě na Bad Water maraton, ale mohu experimentálně potvrdit-- okénkem, ke kterému vede pouze úzká průrva, v rozpáleném baráku teplotu pod 40C v pokoji nedosáhnete:)... takže noc byla spíš stavem bezvědomí než spánkem..i když v případě delšího pobytu by to byla fantastická aklimatizace  :).

Druhý den se konečně vidím se Samem a s oběma Petry, reprezentujícími špičku českého skyrunningu. Tvoříme vyváženou skupinu-Petrové budou bojovat na čele závodu a my se Samem to budeme jistit z úplného konce, urputným bojem o limity:). Škoda, že trať nám všem jistým způsobem nakopala. Už jsem se těšil, jak se budu moci přihlásit o zásluhy na jejich umístění (že to byla jen šňůrka na pytel a náhradní baterky ponechme stranou)... Proto mě jejich odstoupení dvojnásob mrzí. Hergot to by byl titulek.. "Jak jsem pomohl českým skyrunnerům na stupně vítězů".. A tak.:)
Nakonec se rozhoduji poslední noc přespat v autě poblíž české skupinky. Autobusy odjíždí ve 3h ráno, to je akorát čas, kdy se mi podařilo včera usnout.. Saunu nemusím každý den, sice podlaha auta i při podložení kalhotami a tričkem není nejlepší lůžko, ale třeba to na dvě-tři hodinky normálního spánku vyjde..

Navíc--letos i oficiálně zrušili extra fleecovou bundu, takže všeobecná radost. Sedím tam u skyrunnerů, piju šíleně silný kafe uvařený na plynu a pozorně poslouchám rady zkušených běžců .. Zjišťuji, že základem lehké povinné výbavy jsou nášivky "Goretex":), umět bez mrknutí oka sbalené tenké tričko s dírami na zádech prohlásit za technický fleece, atd.:). Nálada je velmi dobrá -- naši reprezentanti si přejí, aby trať byla kamenitá a ne moc běhatelná, OMG! ... Předem splněno:)!.. To já se těším, do stanice Super Collet, z ní do cíle už je to skoro "normální" horský běh s několika těžkými úseky.. Jen se tam dostat ne moc nerozsekanej:)...Ony časy vítězů a vynikajících běžců kolem 28 hodin něco naznačují ...

Ještě že se Sam nechal přesvědčit na jedno večerní pivo, jinak bych musel pít sám, a to není dobré znamení.. Vstáváme kolem 2:30, snažím se po ránu vypít co nejvíc vody, v autobuse do sebe natlačím 1.5 litru, před startem ještě dva čaje.. A horký den může začít:). K první stanici -16km, 1.500m výškově - je to standardní pohodička. Široké cesty, postupně přechází v užší .. Stoupání do kopce, ale vše v lesích, slunce ještě pořádně nevykouklo:).., to druhý úsek už je překrásný .. Právem součástí Natura 2000; jezera, jezírka, ovce (a pozor i psi), toho bych měl rád víc. Roadbook říká - ".. první horská trailová pasáž. Pokud je to pro vás náročné, je pravý čas toho nechat."

Výstup na nejvyšší vrchol Croix de Belledonne, je kamenitý, ve značení už skoro vše v červené barvě:), ale pořád je to v podstatě (ve zdejších podmínkách) lehce technický terén.. V sestupových pasážích se už tu a tam objevují "černé" úseky:).. Tmavé kameny už se rozpalují od slunce, později by se na nich dalo i ohřívat jídlo:). Občas tu a tam pohozená vlaječka, naznačuje směr cesty, i při tom množství lidí se dá snadno sejít z trasy, potřeba si neustále říkat, kdy jsem viděl poslední značku??:)

To třetí úsek.. Jó to je chuťovka.. Velké, menší, ohromné kameny, přes sebe, a nejdříve tím nahoru, pak dolů, pak traverz:), a pak opakovat. A přitom na výpise vypadá celkem:) jednoduše.. 9km, 800 nahoru a dolu.. Ale většina obyčejných to usilovně skáče 3-4 hodiny, v plným slunci, nikde potok.. (To já jsem nelitoval dodatečných tak padesát výškových metrů v tomhle terénu a slezl kousek stranou pro vodu).. Úžeh, úpal.. Dehydratace to je tady skloňováno často. Přímo i nepřímo.

Třeba já diky horku přes den v rozumných stoupáních jdu sice slušně, ale ne tak rychle, jak bych chtěl--abych vyvážil svoji nedostatečnou připravenost na technické úseky zejména v noci a s unaveným tělem. Pod strašákem časových limitů, pak riskuji víc, víc padám.. Sice nic dramatického-jen jednou jsem vrávoral a zabránil pádu po zádech z kopce sešupem po břichu dolů pár metrů-- ale .. Začínám si uvědomovat bolest v levém koleni při sestupech v technickém terénu.. Ještě dál mě to zpomaluje. Příjemný náskok dvou hodin na časové limity mám co držet..

Přichází krize jak hrom. Na stanici už nemají polévku, ale prý tam na ni lidé čekají v pořadí .. Mám takový hloupý pocit, že místní, co došli po mě jí mají, holt jazyk je výhoda.. Ale možná jsou to jen moje halucinace:), tak jako tak jediné kalorie, co na stanici byly jsou v coca-cole. Už nemají ani oříšky, sýr, ovoce.. nic:). Zkouším se vyburcovat, přeci se na to hned nevy***u. Strachy s kolenem zaženu, rozhodnu se víc používat hůlky, zejména levou z kopce.. A jdu. Cíl je dostat se rozumně na life base, Playnet. Vim, že mám horší čas než v loni, ale snad se tam seberu, dám si polévku, zase naberu sílu, hlavně odhodlání dokončit.

Jjo, tentokrát černé barvy bylo rozumně, takže i s pomalým posunem se dostávám na stanici po 3 hodině ráno, ale zdržím se tu déle.. Nakonec žaludek přestane protestovat, dostal jsem do sebe dvě polévky a čtyři čaje:), čert vem coca-colu:), a  nalomený vyrážím.. Teď mě naštěstí čeká prudký výstup, to by mělo jít, pak při sestupu uvidíme:).

Hned pod stanicí dávám malý kufr:), minu odbočku.. Naštěstí se hlídám, už jsem chvíli neviděl značky a tak zastavím a začnu pátrat a nakonec se zkušeně:) vracím zpátky.. Na dalším rozcestí už jsem opatrný. Tady vidím šipku závodu, ale ukazatel na stanici s jiným názvem. Znejistím a začnu probíhat kolem a hledat jinou značku (z life base totiž vybíhá 85 km trasa a bojím se, že mohou jít drobet jinak). Potkávám jednoho francouzského běžce a ten mě uklidňuje, že jdeme správně.. Ptám se, jestli si je opravdu jistý a on že jo, že je ředitel závodu:), tak to musí vědět.. Tak jsme si povídali, on mi říkal, jak se speciálně letos připravoval, běh, kolo, lyže, ski-Alpy..Že mu to jde moc dobře, že byl ale nevyspalý z minulých dní tak si na stanici dopřál šest hodin spánku (!!), to mě položilo:).. [nicméně to spadá do kategorie - ztraceno v překladu:), na hotelu jsem zjistil, že spal hodiny dvě:)].

Tohle je typické, ale pozor, není to jen nahoru, ale i dolů
a v traverzu. A v noci? Neznám níc lepšího:)
Tak jako tak se snažím celý výstup s nim držet krok, stoupáme velmi svižně .. Nohy drží, ale na vrcholku jsou drobné kameny.. a při sestupu mi utekl a mrcha:) vzal s sebou i moje odhodlání dokončit.. Nechal mi tu jen rostoucí bolest v koleni, teď už se přenáší i do kotníku druhé nohy, jak se snažím šetřit levé koleno, tak se to někde jinde projevit musí:).

Konzultuji s jedním ze zdravotníků.. A ten mi radí opatrně sejít na Glejzin - a tam skončit.. Po cestě řeším dilema jo/ne/jo/ne.. S malým Medvědem si píšu SMS, už kvůli podpoře kamarádů, vim, že oba Petrové skončili.. Ještě mám čas, navíc mi ředitel vysvětlil, že limity nejsou tak striktní.. Šetřím nohy.. Přicházím na stanici pár minut před limitem, ale už zlomený:(, vim o nejhorších částech trati z loňska. Barevně značené jako černá a fialová:)..nahoru věřím, že se ještě vydrápu v čas, ale ten sestup bude bída s nouzí, .. Přítomný zdravotník (mluví dobře anglicky) mi říká, že stanice zavírá nikoliv v 10, ale v 11:20, limit na další (psaný) je ve tři odpoledne, ale ještě po 4 mě jistě nechají jít dál.. Inu dobře to vědět. Ale zároveň mi říká, ať zůstanu tady.. Že se tam z vršku, ani s té mezi stanice se nedá pořádně dostat. Že bych to musel sejít sám dolů na silnici (to si pamatuji z loňska) a že bych zbytečně pokoušel nohu a jim přidělával práci.. Rajská hudba, když jste nalomení.. Horší než deset ďáblů našeptávačů..:)..Vždyť dělám rozumnou věc:) a ještě jsem ohleduplný člověk, když už na to nemám, tak aspoň neotravuji ostatní:).

Ale jo.. Kdybych řekl, že jsem tom nepřemýšlel tam a zpět, tak bych lhal. Zároveň jsem rád, že nikoho jsem svými pokusy o zkoumání hranic svých možností zbytečně nezaměstnával, nohu ušetřil snad vážnějších poškození, ty drobné doléčím pomalým během:).. Příští rok rozhodnu, co a jak.. Nicméně silná motivace na to zvládnout lépe běhání v horách tu pořád je:), uvidím, jak a jestli se mi podaří se lépe připravit--jestli to v mém případě vůbec jde:).

Nebyl bych to já:), kdybych už nepřemýšlel, dělat jinak, lépe, usilovněji - tedy v rámci časových a fyzických možností:).









Píšu si zápisek na mobilu, písmenko po písmenku:).. Abych neztratil tu okamžitost a autenticitu svého zážitku, svých pocitů.. Bylo to moc hezký, náročný .. Jasně, nejsem odvázaný z druhého letošního DNF na technických trasách. Ten pochybující ve mně říká--žížala musí dostat víc jak 300 elektrošoků, aby pochopila, že nemá lézt do určité díry.. Kolik jich potřebuji já??:)
Ale ten nadšenec ve mně dodává--no a co. Tak jsem dostal od francouzské krásky podruhé nakopáno:).. Dá se čekat, že to zkusím znova! Nevím jestli hned v příštím roce, ale za pokus to stojí! Je ale jasné, že musím příště lépe.. Když nic, tak aspoň selhat lépe:).

Moc děkuji za podporu! Pár fotek jsem dodal:), něco víc je tady.

Všemu zdar!! Nadšení a ultra, zvlášť!
12:)

úterý 23. srpna 2016

Punk v nás, aneb skywalker míří na opravný pokus do Savojských Alp:)

Jak se z běhání stává čím dál větší business, tak se mě občas ptají v práci nebo v sousedství, co si myslím o tom či onom.. a jestli podle toho běhám. OMG! :)... Většinou se snažím velmi smířlivě se zdržet jakýchkoliv rad.. ať radí odborníci, ale naučil jsem se při jednom z dotazů neskutečný termín: "indiánská chůze":), kdy pasáže rychlé chůze jsou prokládány pomalou vycházkovou chůzi.. Panečku!! To je něco!! To už mi připomíná známý matfyzácký recept na chlebovou pochoutku, kdy se mezi dva silnější plátky chleba vloží jeden tenčí:)...

Ale co -- punkeři v nás to neřeší -- ať si to každý dělá po svém. Určitě pro to existuje nějaký důvod, stejně tak, jako já mám silné důvody pro svoje ptákoviny:)... Ve středu mi končí intenzívní výuka a semináře, sednu na letadlo do Ženevy, tam beru auto z půjčovny a hurá do Aiguibelle na l'Chappee Belle.:). Myslím, že tenhle formát "nezávislosti" mi vyhovuje ze všeho nejvíc. Na nikoho nemusím brát ohledy, musím se sám o sebe postarat.. A pokud se něco zvrtne, nebo i pos*re, je to většinou jen na mně:).





Vždycky si při přípravě na nějaký svůj "závod" říkám, že si ho po těch všech zmatcích a úsilí v práci a doma opravdu zasloužím. Ale abych to uvedl na pravou míru, ... Samozřejmě, já budu "závodit" ze všech sil.. Ovšem ten výsledný čas bude vypadat, jako když si normální skyrunner zajde na vycházku.. I když na druhé stane, co je na tom špatného.. Jsem tedy skywalker!... TO ZNI HRDĚ! :)..

Opakovaně si říkám, že na posledním závodě ty šoky a nečekané zvraty už dosahovaly vysokohorských výšin a že už se to nedá překonat. Pak si ale uvědomím ten základní rozdíl mezi optimistou a pesimistou: Pesimisté totiž říkají že už nemůže být hůř.. zatím co optimisté s úsměvem dodávají ".. ale může!!"..:).

A tak během posledních dní buď sedím celé hodiny na zadku a oponuji různé projekty, přitom se snažím (potají) psát ještě nějaké reporty, dodělávat různé výpočty, ... doma k tomu ještě opravuji závěrečné písemky studentů -- a přitom všem uprostřed noci buď kolem skáče Deri a vyžaduje procházku, nebo mi leží na kolenou, musím ji jednou rukou hladit a případně druhou občas přidržet kostičku, aby si mohla něco u mě kousat... Mrcha tuší, že zase zmizím pryč! :)

Tradičně jsem si udělal svoje mapky, profily, vzdálenosti, metry... Během přehazování dat a výpočtů jsem snášel (tedy ne vajíčka, ale) věci na hromádky. Na l'Chappe Belle mají jedno zajímavé vylepšení. Budu mít jeden bágl, který můžu poprvé použít na 64km a pak ho převezou na 98km. Nemusím tedy řešit, co na kterou stanici a to je skvělé a spoustu věcí to zjednodušuje.. V jednom mám jasno. Beru si svoje nejlepší boty -- LaSportivy, Akasha. Začínám v 10.5, na přezutí mám 11.:). Co víc, "srabácky" si beru s sebou lehké nesmeky. V případě nouze mi na těch mokrých kamenech a sněhu v technickém sestupu dodají nejen jistotu, ale možná i půl hodiny k dobru:). Musím mít pocit, že jsem pro úspěšné dokončení udělal maximum.

Prostě tak! Jsem připraven! Miluju westernové hlášky, kdy do zavírajících se dveří totálně zdemolovaného salónu prohlásí vítěz bitky.... "Neměl do mě šťouchat"..:)... Přesně tyhle věty ve mně žijí, stejně jako odpovědi mého oblíbeného Phila Marlowa.. Například na důvod našeho výletu (a oběhu Lipna) jsem dokázal odpovědět slovy PM.. "Měl jsem tam nějakou práci..".. A jakou práci?? "Byl jsem tam pít"!:)..

A jak jsem ve formě:), tak i drobné kolegiální výhrůžky typu "udělám ti ze života peklo".. dokážu odvrátit slovy .."Děkuji za nabídku, jsem šťastně ženatý a zatím nehledám žádný další vztah":)...

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

Ať žije l'Chappe Belle Integrale (144km)!

Držte mi palce! 12:)

sobota 13. srpna 2016

:) FOMO, základ běžeckého tréninku:)!

Už jsem minule naznačil, FOMO -- Fear Of Missing Out, tedy strach, že mi něco zajímavého uteče..je v podstatě základem mé "přípravy" na ultra:).

V neděli jsem si s dcerou užíval krásný běh na Okoř, 36+, to si nemůžu nechat ujít... V pondělí po ránu, jako obvykle, před prací si obouvám běžecké boty, abych provětral Deri a (svoji účastí) "pomohl" chytit pár pokémonů.. V tom jsem si uvědomil, že po práci vyrážíme s Malým Medvědem na Lipno, podpořit TB v jeho tréninkovém úsilí s plánem v noci oběhnout přehradu. Asi to není úplně ideální teď po ránu běžet.. Ale to bych přišel o běh se synem a svoje "vzdělávání":) .. A tak běžíme, 9 km v údolí ještě nikoho nezabilo,že?:).. Odpoledne rychle naházím věci do batohu a vyrážím na sraz s MM. Tradičně jsem tu na minutu přesně.. Ovšem vyžadovalo to velmi dynamické přesuny na metro a autobus, ale Tomáš stejně jako já ani ve velkých zmatcích neztrácí klid a pohodu.. Přesně v tomto duchu nastupuji do auta a říkám--a sakra:).. Nechal jsem doma čelovku (a bundu), Tomáš kontruje .. Nabízí vychlazenou Plzeň:) a svoji náhradní čelovku.. Nádhera.. A tak po cestě ještě dokupuji náhradní baterie, lehce před osmou večer pijeme startovní pivo (MM) a protože další pivo není, tak si my s TB dáváme víno:)..

Abych to dal do správného kontextu = TB mě nalákal na trasu lehce přes 70 km, při příjezdu je jasné, že zapomněl započítat cestu k rozcestníku a zpět, což okamžitě posunuje trasu k 80, jak jinak:). 
Mám trochu obavy, jak to bude s logistikou výpravy. Jasně, TB 80 km uběhne s jednou 1/2 litrovou lahvičkou vody a s hrstí hroznového cukru:), ale já na celou noc potřebuji rozhodně víc než dva bidony vody.. Proto se zbaběle ptám, jestli aspoň někde mimo Lipno bude možné koupit pivo (sehnat vodu). TB optimisticky vykřikuje, ze je přeci olympiáda!! Všude kolem je spousta olympijských vesniček, barů.. Rozumíš?? Tady to žije skoro celou noc!!:).. 

A tak jsme vyrazili.. Lehce kolem 10 hodiny jsme v Lipně, v hlavní olympijské vesnici. Právě zavírají, jsme tu poslední návštěvníci, je vidět, že to se zdejším nočním životem to nebude tak prudké:). Rychlé pivo a pokračujeme.. Původně jsem se těšil na pěšinky, lesní cesty.. Ale pak si uvědomuji, že s nápadem přišel Petr a tak se poběží celou cestu po "inteligentním" povrchu.. Tedy po asfaltu. Úplná asfaltová odysea--jen doufám, že se dostaneme domů dřív a snadněji než bájný král z Ithaky.

Na 50 km, už jsem vysušený jako sušenka, jazyk se mi lepí na patro:), a tak koukám spolu s MM po vhodném potůčku.. Z mokřad a z potoků u kravských výběhů (zatím) pít nechci. Upozorňuji TB, že je v nich závadná voda. Chápavě přikyvuje a říká, že obecně tady kolem je špatná voda.. Ani oni na chalupě nemají pitnou vodu..!!!..:).. Oba s MM jsme v tu chvíli trochu znejistěli. TB se ptá, já jsem vám to neřekl? Ne:), co si myslíš, že celou dobu pijeme??:).. Po téhle informaci bylo hledání vodního zdroje na pití výrazně jednodušší :). MM jako král navigací po chvilí nachází hezký malý potůček., nakonec i TB maličko svlaží jazyk:).., já si ještě doplňuji lahve, přeci jen do cíle ještě tak 30 km.. Hezky ožívám.. Svět je krásný..:).

Jenže se blíží studená fronta.. Déšť a silná bouřka. Analyzujeme vzdálenosti mezi vesnicemi a čas mezi zábleskem a zvukem hromu.. MM nás uklidňuje, bouřka je daleko., stihneme minimálně ještě jednu/dvě vesnice (2-4km). Než stačíme rozebrat, jak to je, 31s mezi zábleskem a hromem se smrsklo na 10s začíná pršet. Kde se vzal tu se vzalo pár domků, pod přesahem jedné střechy se celkem marně snažíme schovat.. MM ukazuje sílu svých zkušeností: odbíhá do deště -- objevil totiž nedalekou osvětlenou budovu WC v kempu:), kam se přesouváme i my.. U horkovzdušného ventilátoru na ruce si moudře suším svoje tričko, celkově asi hodinu čekáme .. A pak ztuhlé a trochu prochladlé tělo rozbíhám, zahřívám..kochám se ranními mlhami..

Bouřka nás zdržela, ale před sedmou jsme na základně:), rychlá sprcha, TB nás hostí teplou polévkou, čajem.. Bereme auto a střídavým řízením se relativně snadno dostáváme do Prahy..MM mi potom prozradil, že jeho efektivita během dne klesla asi na 1/3, já se domnívám, že to u mě bylo stejné a v určitých fázích i horší. Jak jsem četl nějaký delší (komplikovanější) text, tak jsem se musel několikrát vracet a pokud jsem se potřeboval zamyslet, hrozil mi vždy mikrospánek. No jo.. stáří!:)

Ale abych neztratil hlavní nit svého vyprávění.. Oběh Lipna  byla skvělá kamarádská akce i velmi dobrý noční trénink, nicméně jsem MM během noci řekl, že VS na své odloučené lokalitě trpí:), že je se vyrovnat potřeba s pragocentrismem .. prostě, vyrazit do Liberce a něco kratšího, ale zajímavějšího si tam s ním zaběhnout.. Tím spíš, když vím, že má připravenou zajímavou a divácky velmi vděčnou trasu na Ještěd. A tady se ukazuje, že FOMO je fobie, kterou trpí většina mých kamarádů:). MVP do poslední chvíle i s horečnou si pohrává se svojí účastí [pomalý běh přeci jen léčí všechno:)] a Tomáš se také usilovně hlásí:). Jednak kvůli počasí a abychom také udělali víc práce.. Odjíždíme do Liberce "až" ve čtvrtek po 5 hodině...

Tedy jedním slovem nádhera! Doufám, že tvůrce trasy o tom napíše víc, a tak se omezím jen na tradiční konstatování -- Jizerky jsou překrásné a stále z nich neznám vůbec nic! Nicméně s VS a MM, navigačními mistry, jsem se cítil v pohodě a v bezpečí.. skoro stejně jako Jane s Tarzanem uprostřed džungle. Navíc nás doprovázel Pavlův pes Sam, který se občas zastavil a jasným pohledem dával najevo, kde se couráme:). Ale mám výmluvu!! Bylo to poprvé, co jsem v podstatě viděl Ještěd. Pokaždé, když jsme tudy běželi byla mlha, pršelo.. Ještěd byl v mlze a ve sněhu:).. tentokrát krásné počasí, dobrá viditelnost a tak jsem fotil.. jako japonský turista!:). Výlet utekl jako voda, večere u Pavla, pivo (já nealko!) a lehce po 11 vysazuji MM a za necelou 1/2 hodinu jsem i já ve Stodůlkách.







Právě v čas.. za 1/2 hodiny mi totiž začíná pracovně silně intenzivních 12 dní, které ukončí můj zrychlený přesun do Aguibelle, kde poběžím l'Chappee Belle. 

Všemu zdar! Našim fóbiím, úsilí o ultra a kamarádům..Zvlášť!
Díky plantážníci! Moc hezky jste to připravili!

12:)